O původu tetování

Máte tetování? Někteří lidé tvrdí, že nechat se tetovat je i přes velkou bolest jako droga. Necháte si udělat jedno a než přijdete domů, už přemýšlíte o dalším.  A tak si tetujeme líbivé obrázky a ornamenty, důležitá jména a data, životní motta, první lásky nebo citáty, které se nám mají vrýt do paměti.

Ať je to jak chce, tetování má v naší kultuře spíš funkci estetickou než informativní, ale nebylo tomu tak vždy a všude. Pojďme se dnes tedy podívat na místo, kde ještě donedávna bylo tetování celoživotním procesem a sdělovalo spoustu důležitých informací o jeho nositeli. Pojďme se podívat do Polynésie.

Polynésie je seskupení více než 1000 ostrovů v oblasti Tichého oceánů. Mezi největší a nejznámější

ostrovy patří například Nový Zéland, Tahiti, Havaj nebo Velikonoční Ostrovy. Tetování bylo a stále částečně je typickou součástí kultury Polynésanů a hrálo  velmi důležitou roli v jejich životě. Sdělovalo o jeho nositeli spoustu informací, jako například pohlaví, věk, stupeň iniciace, společenskou vrstvu, etnickou příslušnost, charakteristické rysy nebo také ideologii. Tetování bylo uznávaným řemeslem. Tatérům patřila stejná úcta jako například kněžím a v případě válek, nebyli mistři tatéři zabíjeni.

„Člověk musel být omalovaný, aby byl člověkem; ten, kdo zůstával v přirozeném stavu, nelišil se nijak od zvířete“ - etnolog Claude Lévi-Strauss o Kaďuvejích (1955)

Tradiční tetování bylo velmi bolestivou záležitostí a většinou trvalo roky než bylo hotové. K propichování kůže se používal jakýsi malý, ostrý  hřebínek na který se poklepávalo paličkou. Do připravených ranek se potom vtírala barva z pečených a následně drcených jader oříšku nebo z černících semen. Kompletní sada na tetování obsahovala osm až dvanáct kusů náčiní, které se lišilo rozměry a funkcí. Tetovali se různé linky, souběžné vlnovky, křivky, křížky a spirály. Žádný ornament nebyl zbytečný, každý nesl určitou informaci o svém nositeli.

Nejtypičtějším tetováním na Samoe byly takzvané kalhoty pe´a a u dívek rty a brada. Kalhoty začínaly přibližně v polovině zad a vedly až do poloviny lýtek. V této oblasti jsou tetována záda, břicho, zadek, slabiny, stehna, část lýtek a občas bývá tetován i řitní otvor a penis. Tetování kalhot je považováno za rituál dospělosti, bez nich by se mladý muž nesměl oženit. Bez nich by nebyl příslušníkem své kultury.

Na Markézách se muži tetovali celí, od hlavy až k patě. Ženské tetování se omezuje na ruce a nohy. Žena vypadala, jako kdyby měla vysoké rukavice a podvazkové punčochy. Za tetování se platilo prasaty, šperky, zbraněmi a mnohdy trvalo celý život.

Maorské tetování se vyznačuje nádherně tetovaným obličejem, často byly rýhy po tetování hluboké, ale jeho zajímavosti a naprosto dokonalé přesnosti to na ničem neubíralo. Angličtí kolonizátoři byli lebkami natolik zaujati, že je začali vyměňovat za zbraně. Dodnes jsou lebky s tetování moko součástí nejedné muzejní sbírky.

Proces tetování byl bezpochyby velmi bolestivý a náročný, ale mladý muž při něm nebyl sám. Kromě tatéra a učedníků byly přítomny také mladé ženy, které mu nosily přesně určené jídlo, pečovaly o něj a zpívaly magické písně, které by tetovaného měly povzbudit a urychlit uzdravování. Slova písní většinou říkají, aby tetovaný přestal sténat a naříkat, že se nejedná o bolest nemoci či smrti, takže se nemusí bát, je to oslava dospělosti.

Bohužel, postupem času a hlavně díky příchodu kolonizátorů a misionářů, se celá polynéská kultura začala měnit. Zakazovali se staré zvyky a zaváděli se nové hodnoty. Tetování se spojovalo s kanibalismem a proto bylo zakázáno. Každý, kdo by se chtěl nechat potetovat by byl předveden před soud a potrestán a tak nám pomalu, ale jistě mizí jedna z nejzajímavějších tradic polynéské kultury.

Tolik v krátkosti o původu tetování. To se samozřejmě objevuje i v jiných kulturách, ale vybrala jsem Polynésii, protože tam ve své době opravdu dosahuje vrcholu a právoplatně se řadí mezi kulturní artefakty. 

Pokud by Vás tato tématika více zajímala, mohu Vás odkázat na Alfreda Gella -Wrapping in Images: Tattooing in Polynesia nebo z českých autorů na Martina Rychlíka a jeho Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla z roku 2005.

---

   Zdroje: přednášky PhDr. Mgr. Martina Rychlíka, Ph.D.

   Rychlík, Martin: Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla, Praha – NJN 2005, 6.kapitola

Týden s Alfonsem Muchou

Alfons Mucha je bezpochyby jednou z nejvýznamnějších postav české výtvarně-umělecké scény. I když jsem ještě neznala jeho jméno, jeho práci jsem kolem sebe vídala  už od malička. Muchovy  kalendáře, bankovky, plakáty, zdobení na hrníčkách a spoustu variant jeho tvorby od jiných autorů jste kolem sebe určitě měli i vy. Člověk Alfonse Muchu a jeho díla „tak nějak“ zná, ale až když doopravdy objeví, jaký obrovský rozsah jeho tvorba má, zjistí, že jeho náměty může potkávat doslova na každém kroku. Já jsem se rozhodla využít krásných prázdninových dnů a vydat se po jeho stopách. Věnovala jsem mu týden a obešla všechny jeho výstavy konané v Praze. Tady je report.

Alfons Mucha se narodil v roce 1860 v Ivančicích na Moravě jako syn soudního zřízence. Přestože již od malička vynikal svým talentem, na akademii v Praze ho nevzali. Zareagoval proto na inzerát hledající malíře divadelních dekorací ve Vídni. Později si doplnil vzdělání na akademii ve Vídni a v Paříži. Zlomovým však pro něj byl rok 1894, kdy vytvořil plakát upoutávající na představení pařížského divadla Renaissance. Plakát pro své představení Gismonda si objednala herečka Sarah Bernhardt, která se poté stala jeho stálou zákaznicí.

Od té doby se stal naprostou hvězdou. V roce 1900 byla na světové výstavě v Paříži odměněn stříbrnou medailí a členstvím čestné legie. Působil ve Vídni, Paříži v Moskvě, ale i za oceánem a to především na akademiích v New Yorku, Chicagu a Filadelfii. Poté co se vrátil do Československa, tak i zde  odvedl velký kus práce. Ačkoli je Mucha znám především díky svým plakátům a u nás i Slovanskou epopejí, navrhoval i šperky, známky, bankovky, pohlednice, kalendáře, reklamy a spousty dalších. V Praze můžete v současné době poznat jeho dílo téměř komplexně. Je sice řazen k secesním malířům, ale sám o sobě prohlašoval, že jeho styl se nedá zařadit a proto se o něm často mluví jako o Mucha stylu.

 1. Lendl-Mucha – Lendlovu rozsáhlou sbírku plakátové tvorby Alfonse Muchy můžete do 10.9.2013 vidět v Obecním domě. Sbírka obsahuje 151 exponátů, které jsou rozděleny podle tvůrčích období na pařížské, americké a české. Pařížské období (1894-1904) je nejrozsáhlejší a můžeme v něm najít onen první plakát Sarah Bernhardt na představení Gismonda, dále různé obaly od sušenek a spotřebního zboží, reklamy na parfémy, časopisy, dekorativní panely apod.

V roce 1904 měl Mucha pocit, že v Paříži již dosáhl svého maxima a tak odjel za oceán do Ameriky. Z tohoto období je vystaveno pouhých šest kusů, ale zásadní je, že právě v Americe našel Mucha sponzora pro Slovanskou epopej – filantropa Charlese R. Cranea.

Poslední české období (1910-1935) se táhne ve velice temném a pochmurném tónu. Mucha nám zde ukazuje, že umí malovat nejen smějící se rozevláté krásné ženy, ale i temnější plakáty na sokolské slety a

sázení do loterie poukazující na chudobu.

Výstava je dobře koncipovaná a každá její část překvapí trochu odlišnou atmosférou. Určitě doporučuji navštívit.

http://www.lendl-mucha.cz/

2. Dům U bílého jednorožce – O této galerii nacházející se na Staroměstkém náměstí jsem se již zmiňovala v článku o Salvadoru Dalím a stejně jako Dalí tam má stálou expozici i Alfons Mucha. Expozici zde tvoří nejen Muchova plakátová tvorba, ale i série fotografií z Paříže, Moskvy, New Yorku a z Čech. Fotografie většinou zobrazují polonahé ženy pózující v nazdobeném interiéru, portréty nebo záběry z měst. Dále zde můžeme najít Československé bankovky, známky, pohledy a návrhy na výzdobu salonku v Obecním domě. Tuto výstavu bych také doporučila a to zvláště kvůli krásným fotografiím, které se stejně jako celé jeho dílo nesou v nezaměnitelném Mucha stylu.

3. Galerie Kampa – Výstava Judita na Kampě kombinuje tři velká jména – František Kupka, Alfons Mucha a Gustav Klimt, ale bohužel tak velkolepá jako tito tři umělci není. Už při vstupu jsem byla varována, že „výstava obsahuje pouze náčrty a asi dva Kupkovi oleje, tak abych nebyla zklamaná“  a já se sice nenechala odradit, ale trochu zklamaná jsem byla. Půl hodiny jsem procházela chladnými potemnělými místnostmi a na zobrazených studiích a črtech hledala něco, co bych mohla ocenit a naštěstí jsem „to“ našla. Musela jsem opět ocenit Muchovy studie, byly totiž krásné. Črty ostatních umělců vypadaly jaksi neuměle, ale ty jeho byly opět výjimečné. Ovšem vrcholem této výstavy nebyl Mucha a to ani zdaleka, na konci na mě totiž čekala Judita Gustava Klimta, která mi doslova vyrazila dech. Když jsem se na ní podívala, tak jsem přestala mít pocit, že tato výstava byla ztrátou času, ona mi totiž všechno naprosto vynahradila.

4. Slovanská Epopej – Poslední výstavou, kterou jsem v rámci mého objevování navštívila byla samozřejmě Slovanská Epopej. Můžete ji najít v Národní galerii na Výstavišti a v podstatě bych ji doporučila naprosto každému. Je totiž jedno jestli máte nebo nemáte rádi umění, jestli se v něm vyznáte nebo ne, tohle je výstava, která musí uchvátit každého. Epopej je cyklus velkoformátových obrazů, malovaných vaječnou temperou a poukazujících na historii slovanských národů a je opravdu naprosto velkolepá. Procházíte se a nevěříte. Nevěříte, jak tohle vůbec mohl jeden člověk vytvořit. Ať už máte na epopej názor jakýkoli, musíte ji vidět naživo.

Dále můžete v Praze navštívit Mucha muzeum, které sídlí v Kaunickém paláci na Praze 1 a slibuje jeho ucelenou tvorbu. Toto muzeum jsem sice nestihla, ale určitě ho do své sbírky časem doplním. (http://www.mucha.cz)

A co vy? Jaký máte názor na Muchu? Navštívili jste některou z těchto expozic? 

Vaše Adriana :-)

Zbytečná smrt

Létající auta,výtahy do vesmíru, jídlo speciálně chemicky upravené pro naše individuální potřeby, přístroje ovládané myšlenkou, naklonované orgány a lidmi ovládané počasí. Co nás všechno čeká za padesát, sto nebo tisíc let? Možná tohle všechno a možná také nic, ale jedno víme jistě, příroda na náš úkor dost strádá a pokud se nad sebou trochu nezamyslíme, tak ta tady už určitě nebude a my nejspíš také ne...        

Dnes snad už každý ví, že je na světě spoustu druhů rostlin a živočichů a také už pravděpodobně každý ví, že jsme se my lidé stali největšími vrahy všeho živého kolem nás. Statistiky nám neustále ukazují kolik lidí bylo minulém měsíci, roce, desetiletí zabito zvířetem, ale kolik druhů jsme vyhubili my to už zůstává ututláváno. Ekologické organizace se sice snaží vždycky nějaký případ vytáhnout na světlo, ale většinou jsou ihned udusány kritikou mocných lidí, kterým se zájem o ekologii prostě nehodí.

Nevyhnutelnou pravdou ovšem je, že vymírání zvířat a devastování přírody se stává stále větším problémem. Ze studií OSN k roku 2010 vyplývá, že od roku 1970 se naším přičiněním snížil počet žijících druhů zvířat o třicet procent, plocha deštných pralesů a mořských řas o dvacet procent a pokrytí korálovými útesy dokonce o čtyřicet procent.

Spousta lidí v mém okolí, ať už v mém věku nebo starších, zavírají před touto problematikou oči a moc dobře vím, že přibližně 70% lidí otevře článek, kvůli chytlavému názvu, ale potom ho jen projede očima, zavře a nic si z toho nevezme, ale i tak doufám, že tu zbývající menšinu něco lehce trkne v místě, kde máme srdce a zamyslí se, nad tím, jak změnit svět. Jako obyčejní lidé toho nemůžeme udělat mnoho, ale i z jiskřiček můžeme udělat oheň.. :)

O problematiku soužití člověka a přírody se zajímám už opravdu dlouho, takže asi tohle nebude můj poslední článek zaměřený na tohle téma a to i proto, že si myslím, že je důležité o tom vědět a informovat. Když člověk totiž zjistí, jak moc zbytečné jsou některé smrti, třeba si odpustí boty z krokodýlí kůže, norkový kožíšek nebo exkluzivní žraločí polévku. Tou teď také začneme.

1) Žraločí ploutve:

Na toto ožehavé téma jsem narazila docela nedávno. O této problematice jsem slyšela už dřív, ale děsivé záběry zaživa ořezávaných žraloků a následné zahazování zbytků jejich těl zpět do oceánů mě opravdu dostaly. Následující komentář o tom, že v posledních dekádách  ze světových moří a oceánů vymizelo okolo 90% žraločí populace mě ujistil, že tohle je opravdový problém. A proč se tohle děje? Kvůli polévce! Ze žraločí ploutve se totiž dělá jeden z nejluxusnějších vývarů, který je zvykem podávat na svatbách, či banketech.

„Ploutev sama o sobě je bez chuti a polévce ochucené kuřecím či vepřovým vývarem dodává pouze rosolovitou konzistenci. Údajně působí afrodiziakálně, posiluje funkce orgánů, zpomaluje stárnutí a zamezuje vzniku rakoviny, žádný z těchto mýtů však nebyl nikdy vědecky potvrzen.“

Chápu, že vyhledáváme určité druhy mas a pochutin kvůli jejich nezaměnitelné chuti, ale pokud je pravda, že ploutev sama o sobě nemá žádnou chuť a dodává vývaru pouze rosolovitou konzistenci, tak mi její užíváni přijde opravdu naprosto zbytečné. Afrodiziakální účinky jsou v podstatě mýtus a pochybuji, že by nám miska žraločí polévky pomohla uchovat mládí nebo ochránit před rakovinou.

http://cestovani.idnes.cz/zralok-mizi-ze-sveta-aneb-polevka-ktera-ohrozuje-svetovy-ekosystem-1g0-/kolem-sveta.aspx?c=A100809_180926_igsvet_hig

http://www.national-geographic.cz/detail/zraloci-raj-se-na-kokosovem-ostrove-promenil-v-peklo-muzeme-mu-zabranit-30409/

Lidem často smrt žraloků nevadí, protože se jich bojí. Myslím, že i díky filmu čelisti a dalším tohoto typu máme dojem, že je pro nás žralok přímým ohrožením. Pravdou ovšem je, že pro žraloky není přirozené konzumovat lidské maso a většina zranění mívá příčinu v lidské neopatrnosti.

„Podle statistik organizace Global Shark Attack File bylo v roce 2009 zaregistrováno 102 případů útoku žraloka na člověka (případně plavidlo) a 8 z nich s následkem smrti.

Pro srovnání (statistika National Geographic): asi 500 lidí je každoročně zabito slony, 2 400 osob je popraveno, 22 000 ročně zahyne na následky užití nelegálních drog, dopravní nehody každoročně připraví o život asi 1 200 000 osob a největším zabijákem je hladomor, který má každoročně na svědomí okolo 8 milionů životů..“Zdroj: http://cestovani.idnes.cz/zralok-mizi-ze-sveta-aneb-polevka-ktera-ohrozuje-svetovy-ekosystem-1g0-/kolem-sveta.aspx?c=A100809_180926_igsvet_hig

Je smutné, že  také právě chudoba a hladomor je jednou z příčin vymírání těchto druhů. Podnikání s tímto v dnešní době nadmíru lukrativním zbožím je velmi výnosné. Holt hlad je hlad a když je na dohled výborný přivýdělek, tak lidé morální otázky řešit nebudou.

Tento problém však rozhodně není v rybím světě výjimkou. Podobnou situaci zažívají všechny „jedlé“ rybí druhy – losos, treska, makrela i naše oblíbené sardinky a v dnešní době také tuňák, jehož hejna začínají být v našich mořích spíše výjimečná.

Seznam ohrožených ryb, které se dostanou i k nám můžete najít zde: http://www.inuru.com/index.php/nove-zdroje/vyziva-jidlo/201-morske-ryby-cesko

 

2) Roh nosorožce:

Čínská medicína přisuzuje nosorožčímu rohu doslova zázračné účinky. Dokáže snížit horečku, vyléčit impotenci nebo bojovat s nádorem. Ve skutečnosti se nosorožčí roh skládá z keratinových vláken a tudíž je svým složením podobný vlasům nebo nehtům. Jeho léčivé účinky nebyly nikdy prokázány a přesto milióny lidí věří v to, že je roh vyléčí z horečky případně jim vyžene ďábla z těla. Navíc, stejně jako vlasy a nehty, roh po odříznutí po nějakém čase doroste, ale to už pytláky nezajímá, přeci jenom je jednodušší nosorožce před odříznutím rohu zabít.

Ochránci zvířat se proti tomuto problému snaží bojovat odřezáváním rohů v narkóze, napichováním speciální barvou nebo neustálým hlídkování. Těžko však říct, zda je tato snaha dostatečně efektivní, protože cena, kterou zájemci jsou ochotní za pouhý gram rohu zaplatit je opravdu vysoká. V podstatě je v dnešní době dražší než zlato.

Zbývající druhy nosorožců	Počet	Status
Nosorožec jávský	60	kriticky ohrožený
Nosorožec sumatránský	300	kriticky ohrožený
Nosorožec indický	2.400	kriticky ohrožený
Nosorožec dvourohý	3.100	kriticky ohrožený
Nosorožec tuponosý	11.100	zranitelný

Další informace můžete najít zde:

http://euro.e15.cz/archiv/nosorozci-roh-je-k-nicemu-akorat-stoji-vice-nez-zlato-1009140

http://zpravy.ihned.cz/svet-afrika/c1-59636750-rezervace-v-jar-bojuje-proti-pytlakum-chemickou-smesi-vstrikuje-ji-do-rohu-nosorozcu

http://www.zoo-ostrava.cz/cz/zvirata-zoo/ochrana-prirody/?ochrana_id=9

3) Teplé kožichy:

Mít krásný norkový kožíšek, který nás skvěle uchrání před zimou je určitě skvělé a v době, do které nepatřily moderní technologie a dutá vlákna se určitě hodil, ale dnes? Je opravdu nutné mít pravý liščí, norkový nebo bobří kožich? Kožichy jsou už dnes dost zpopularizované téma, které se zajímá spousta lidí a organizací a já, se zatnutými pěstmi, doufám, že to pomáhá a lidé si začínají uvědomovat, že nosit skutečný kožich a zabíjet tím ohrožená zvířata je naprostá zbytečnost.

Navíc, zvířata nejsou zabíjena nějakým rychlým relativně humáním způsobem, ale jejich smrt často doprovází poměrně dlouhé utrpení, zvlášť kvůli tomu, aby se jejich kožíšek ani trochu neponičil. A tak jsou dušena výfukovými plyny nebo zabíjena elektrickým proudem pomocí kovové tyče v řitním otvoru.

Kožešinovým problémem se u nás zabývá organizace svoboda zvířat. Pokud Vás zajímá co byste pro jejich podporu a ochranu zvířat udělat, podívejte se na tyto odkazy. V podstatě však stačí nahradit zvířecí kožíšky pořádnou teplou bundou nebo kabátkem z vlny.

http://www.protisrsti.cz/dokumenty/Letak_obecny_FINAL.pdf

http://www.differentlife.cz/kozichy.htm

4) Sloní kly:

„Z Keni několik let po sobě přicházely dobré zprávy o tom, jak se zvyšuje počet slonů žijících na jejím území. Poslední sčítání velkých savců ale ukázalo, že za čtyři roky jich ubylo téměř tisíc. Za řídnoucí populací vidí odborníci zvyšující se poptávku po vzácné slonovině.“

http://zpravy.ihned.cz/c1-59032670-poptavka-po-slonovine-v-asii-roste-populace-africkych-slonu-ridne

Další z dlouho řešených, ale evidentně nevyřešených a neřešitelných problémů. Sošky ze slonoviny, slonovinové koule a šperky. Zase ta samá otázka. Opravdu kvůli tomu potřebujeme vybíjet tisíce slonů? Nemůžeme se v naší neutuchající chamtivosti spokojit se zlatem na šperky a mramorem na sochy? Opravdu musí kvůli nám a našemu milovanému pocitu bohatství, nadvlády a luxusu zemřít tolik zvířat?

V letech 1979 až 1989 byla kvůli klům vyvražděna zhruba polovina všech slonů žijících v Africe a tudíž byl v témž roce vyhlášen celosvětový zákaz obchodování se slonovinou. To bohužel moc nepomohlo. Po uzavření dohody sice obchodování opravdu kleslo, ale za poslední tři roky začíná zase prudce stoupat. Pravděpodobně také kvůli ubývajícím nosorožcům. Nejhoršími roky pro slony byl pravděpodobně rok 2011 a 2012, kdy bylo pouze v roce 2012 vyvražděno dohromady  nad 25 000 slonů.

Kde se bere ta vysoká poptávka po slonovině? Odpověď najdeme opět v Číně, ale tentokrát se nejedná o její tradiční medicínu, ale o umělecká díla. Její současná ekonomická expanze a s tím spojená vzrůstající poptávka dává slonům opravdu zabrat a bohužel sloní pytláky neomlouvá ani fakt, že cena stoupla z původních 15 až 43 dolarů za kilogram na současných 44 až 148 dolarů.

http://zpravy.idnes.cz/v-kongu-zabili-22-slonu-slonovina-financuje-valky-f6o-/zahranicni.aspx?c=A120904_192446_zahranicni_brm

http://www.national-geographic.cz/detail/krev-a-kly-jen-vloni-bylo-zabito-25-000-slonu-exkluzivne-pro-ng-31253/

http://www.saveafricananimals.org/aktuality-z-afriky/pytlaci/124-sloni-trpi-kvuli-svym-klum

Doufám, že jsem vás neponoukla k novému podnikání, ale spíše k zamyšlení nad tím, jak žijeme dnes a jak budou teoreticky vypadat naše zítřky. Jedna věc je jasná: Příroda bez nás dokáže existovat, ale my bez ní ne.

Veškeré zdroje, ze kterých jsem čerpala informace a obrázky uvádím v článku nebo pod ním. Pro ty, kteří se úspěšně prokousali textem a odkazy až do konce, mám poslední otázku. 

Zamysleli jste se někdy nad slovy humánní a zvěrstvo? V čem tkví základ těchto slov chápu a možná proto ještě víc mi přijde paradoxní pozitivní význam slova humánní a negativní slova zvěrstvo. Možná, kdyby se jejich význam prohodil, tak by více vypovídala o tom, jak se dnes chováme ke zvířatům, kterým nezbývá než tiše a svorně vymírat.

Závěrem nutno dodat, že ačkoliv tento článek vyznívá dost negativně, já věřím v to, že dokážeme lidskou inteligenci využít k tomu, abychom se naučili s přírodou žít, protože i přes naše snahy, příroda se nahradit nedá..

Myslete na okolí,

vaše Adriana

P.S. Pokud se Vám nechce procházet články a odkazy, zapněte si program Prima ZOOM, tak najdete spoustu zajímavých informací a inspirujících dokumentů..:)

Salvador Dalí

„Každé ráno prožívám při procitnutí vybranou rozkoš…: rozkoš, že jsem Salvador Dalí, a ptám se unešené sám sebe, co zázračného ten Salvador dnes asi vykoná.“

Salvador Dalí 1904-1989

Nedávno jsem šla po Staroměstském náměstí v Praze a oči mi zabloudili k Domu U Bílého jednorožce, ve kterém se kromě jiného skrývá také stálá expozice španělského surrealisty Salvadora Dalího. Vzpomněla jsem si, jak jsem tenkrát byla z jeho malé, ale přesto docela obsáhlé výstavy unešená a rozhodla se, že se s Vámi o Dalího trochu podělím. Referátek je napsán těsně po výstavě, takže ještě plný dojmů. Mějte se krásně a pokud se budete o prázdninách nudit, určitě tam zajděte. :-)

Salvador Domino Felipe Jacinto Dalí i Doménech, (je spousta přepisů jeho jména) se narodil roku 1904 ve španělské vesnici Figueres a již od dětství jevil známky malířského talentu. V roce 1921 byl přijat na madridskou Akademii výtvarných umění sv.Fernanda, kde se seznámil se svými budoucími kolegy a ze které byl později kvůli kázeňským problémům vyloučen. V dílech z tohoto období lze sledovat prvky futurismu, metafyzické malby i kubismu.

V roce 1925 se konala v Barceloně jeho první samostatná výstava. O rok později se seznámil s Pablem Picassem, který Dalího seznámil s pařížskými avantgardními umělci. Později roku 1929 natočil Dalí spolu s Luisem Buñuelem film Andaluský pes, jež znamenal oficiální přijetí do skupiny surrealistů. 

https://www.youtube.com/watch?v=BIKYF07Y4kA

Dalí považoval sám sebe za génia! Často provokoval veřejnost k ostré kritice, nicméně jeho přínos pro umění byl rozhodně nezanedbatelný. Jeho díla byla vždy vyzývavého rázu, Dalí byl přímo posedlý „zakázaným ovocem.“ Fascinovala ho Einsteinova teorie relativity, jež zcela převrátila pojetí času a prostoru, ve kterém se Dalí často pohyboval.

V létě stejného roku se potkal se svou celoživotní láskou Galou. Gala pro něj byla jakousi múzou, jež velmi ovlivnila jeho tvorbu. V tomto období začal Dalí uplatňovat paranoicko-kritickou metodu, založenou na samovolném uvolňování iracionálního vědomí. Obrazy typu Truchlivá hra (1929) nebo Perzistence paměti (1931) jsou jejími ukázkovými díly. 

Když ve Španělsku vypukla občanská válka, Dalí se nikterak netajil se svými sympatiemi k názorům generála Franka. To vedlo ke sporům ve skupině surrealistů, ze které byl později vyloučen. Dalí roku 1939 odjíždí do USA, kde vydal svou autobiografii s názvem Tajný život S. Dalího (1942). Dále potom zahajuje spolupráci s Waltem Disneym, pro kterého maluje skici.

Po návratu domů v roce 1948 začíná komponovat více obrazů s náboženskými motivy a začíná se věnovat i jiným projektům, například reklamě (logo lízátek Chupa Chups), nebo designu nábytku, (pohovka ve tvaru rtů Mae Westové). Vytváří také vlastní kolekci šperků či parfém „Dalí“.

Spolupracoval také s italskou módní návrhářkou Elsou Schiaparelli a Diorem. V roce 1982 byl Dalí španělským králem Juanem Carlosem povýšen do šlechtického stavu, když ho jmenoval markýzem z Púbolu.

10. června 1982 zemřela Dalího milovaná žena Gala, což Dalího velmi zdrtilo. On sám umírá v roce 1989 na selhání srdce a je pohřben ve svém vlastním muzeu. V závěti odkazuje všechen svůj majetek a dílo Španělsku.

A já měla to neuvěřitelné štěstí, že jsem se mohla alespoň na hodinku stát součástí tohoto velkého příběhu, ve kterém se spojuje dokonalost malířské techniky se šíleností jednoho muže, který nejen povolil uzdu své fantazii, on jí tu uzdu ani nenandal a nechal jí letět takovou rychlostí a s takovou nespoutaností, dokud nepadla vyčerpáním.

Když jsem stála před jeho obrazy, nemohla jsem uvěřit kolik detailů je ztvárněno v jednom díle a kolik pocitů to v člověku vyvolá. Pokaždé, když jsem se na obraz podívala, objevila jsem něco úplně jiného, něco nového, něco, co tam zkrátka před tím určitě nebylo. Jeho obrazy se mi měnily před očima a já se dívala znovu a znovu a objevovala různé neuvěřitelné zvláštnosti, hnusy i perverznosti, jež mě nadchly a zároveň odrazovaly od pokračování k dalšímu obrazu. Od jeho děl jsem odcházela a zase se k nim vracela a pokaždé měla pocit, jako by tam mezitím někdo ještě něco přimaloval.

Dalí ve své surrealistické tvorbě používal velkou řadu symbolů. Asi nejznámější jsou roztékající se hodinky, které měly symbolizovat relativitu času, tak jak ji popisoval Albert Einstein. Prý na tvar hodinek přišel, když v jednom horkém dni pozoroval roztékající se camembert.

Dalším často se objevujícím symbolem byli sloni na dlouhých tenkých nohách a rozlézající se mravenci. Ti podle Dalího symbolizovali smrt a strach. Tyto představy mají nejspíš původ v jeho dětství, kdy mladý Dalí měl jako domácího mazlíčka netopýra. Když mu jednou uhynul, našel ho pokrytého mravenci.

Všechno tohle a ještě víc najdete v Domě U Bílého jednorožce a budete odcházet nadšeni a vnitřně rozechvělí. Vaše fantazie poběží na plné obrátky a budete si přát vidět jednou v životě všechna jeho díla. Ano, tak dobrý a jedinečný on je!

Vaše Adriana! 

Řecká večeře

Víte na cestování je krásné to, že se o své zážitky můžete po návratu s někým podělit. Mám moc ráda, když můžu domů přivézt nějakou drobnost nebo suvenýr z cest, kterým udělám radost a  aspoň na chvilku svou rodinu nebo přátele přenesu na místo, kde se mnou nemohli být. Tradičně vozím z dovolených nějaké místní výrobky, alkohol nebo něco dobrého na zub, ale teď po návštěvě Kréty jsem se rozhodla, že domů dovezu celou pořádnou řeckou večeři.

Řecká kuchyně a obecně řecká večeře je krásným obrazem jejich kultury a smýšlení. Řekové a obecně obyvatelé středomoří nikam moc nespěchají nebo aspoň ne večer po práci.

Sejdou se doma nebo v restauraci s přáteli a jedí a pijí a hodují. Je to krásné a úplně jiné než u nás, je příjemné jíst třeba dvě tři hodinky, v klidu k tomu poslouchat hudbu, pít víno, diskutovat o tom co nás zajímá a prostě si v klidu užít čas po práci.

Naši uspěchanost jsem asi nejlépe poznala na Maltě, kde jsem bydlela dva měsíce u jedné rodiny a kde se mnou také bydlely Španělky nebo Italky. Každý večer jsem dostala obrovskou porci jídla a každý večer jsem ho snědla jako první. (a to nejsem žádný rychlík) Takže zatímco všichni u stolu ještě jedli, pili víno a diskutovali, já už byla hotová a slušně odmítala nabídky na přidání. Zkoušela jsem zpomalit, opravdu se snažila, ale pokaždé, když už jsem myslela, že jím nejpomaleji jak jen mohu, stejně jsem skončila jako první.

A pak to přišlo. Zapomněla jsem na upomínky jako, při jídle se nemluví nebo na hry „kdo to sní první je král“ a na všechny rady dietologů a poradců na téma nepití před, při a po jídle a jen jsem tak seděla na terase, užívala si mořský vzduch, sledovala hvězdy a zapojovala se do konverzace. Jídlo mi ke konci lehce vystydlo, ale mě to nevadilo, protože i přesto jsem si vychutnávala každý kousek.

Pravděpodobně jsem i tak tenkrát skončila první, ale už jsem zdaleka neměla takový náskok a břiše jsem měla naprosto skvělý pocit.

Byl večer, slunce zapadalo, od moře vanul chladný vítr a já se cítila sytá a zrelaxovaná a připravená na vše.

Letos na Krétě jsme také hodovali a to v královském stylu, takže jsem se rozhodla trochu toho tepla, klidu a pohody při jídle přenést sem a vyzkoušet, jak nám půjde večeření v řeckém stylu.

Předrm– Dakos

 

Velmi jednoduchý, ale chutný předkrm, skládající se z tvrdého, jakoby usušeného chleba, nadrobno nakrájených rajčat, olivového oleje a feta sýru. Chléb dáme dospod, na něj položíme rajčátka, posypeme rozdroleným sýrem a zalijeme olivovým olejem. Doporučuji dakos připravit jako první, aby měl tvrdý chléb čas vše okolo nasáknout. Je potom chutnější a lépe se jí.

Průběžné chody

Na stole by určitě neměli chybět černé a zelené olivy a měkká bagetka s jogurtovým tzatziky. Tzatziky vyrobíme snadno, buď do jogurtu rovnou nasypeme směs koření a nastrouháme okurku nebo si směs připravíme sami ze soli, česneku a kopru. Je to velmi dobré a skvěle nahradí naše majonézy a tatarky.

 

Hlavní chod – Vepřové a kuřecí souvlaki s citrónovými brambory

Vepřové nebo kuřecí maso smícháme se stroužkem česneku, lžičkou vinného octa, špetkou soli a pepře, přidáme půl lžičky tymiánu a oregána, pořádně zakapeme citrónem, zalijeme olivovým olejem a necháme na hodinku odležet. Dá se použít i skopové nebo jehněčí maso.

Potom nakrájíme na malé kousky a postupně navlékáme na špejli tak, aby masa k sobě těsně přiléhala.

Pak už jenom hodíme na gril nebo na rozpálenou pánev a je hotovo!

Citrónové brambory jsem měla poprvé na Rhodosu v hotelu a od té doby jsem je neustále zkoušela a hledala ideální recept, až jsem na něj konečně narazila. Nejspíš vám brambory v kombinaci s citronem budou znít zvláštně, ale věřte, že je to výborné!

Brambory si nakrájíme na tenké plátky nebo půlměsíčky, zalijeme olivovým olejem, posypeme hrubou mořskou solí, čerstvým rozmarýnem a potom pořádně zakapeme citrónem. Dáme do trouby cca na 180 stupňů a pečeme do zlatova. V průběhu pečení je můžeme pomazávat šťávou ze dna pekáče.

Doporučuji k tomu podávat tzatziky a čerstvou zeleninu, všechno tak bude velmi svěží a vy budete mít skvělý pocit.

Sladkost na závěr

Na závěr jsme podávala skvělou medovou baklavu, kterou jsem nevyráběla, ale pouze dovezla. Baklava je vyrobená z tenkých plátků těsta, oříšků a medu. Doporučuji ještě před podáváním lehce polít teplým medem.

Samozřejmě jsme nesměli zapomenout na závěrečný šnaps, kterým se stalo ledově vychlazené medové Haraki. Udělá tečku za výbornou večeří.

Jídlo se povedlo a nálada u stolu byla skvělá, jen jsme to snědli tak nějak středoevropsky rychle, snad se do příště ještě polepšíme.

Samozřejmě jídlo, které zde popisuji je jen výběrem a naprostým minimem toho, co všechno řecká kuchyně nabízí. Pokud by někoho z vás více zajímala, tak tady je pár odkazů:

http://www.mundo.cz/recko/kuchyne

http://kreta.rovnou.cz/jidlo.html