Máte tetování? Někteří lidé tvrdí, že nechat se tetovat je i přes velkou bolest jako droga. Necháte si udělat jedno a než přijdete domů, už přemýšlíte o dalším. A tak si tetujeme líbivé obrázky a ornamenty, důležitá jména a data, životní motta, první lásky nebo citáty, které se nám mají vrýt do paměti.
Ať je to jak chce, tetování má v naší kultuře spíš funkci estetickou než informativní, ale nebylo tomu tak vždy a všude. Pojďme se dnes tedy podívat na místo, kde ještě donedávna bylo tetování celoživotním procesem a sdělovalo spoustu důležitých informací o jeho nositeli. Pojďme se podívat do Polynésie.
Polynésie je
seskupení více než 1000 ostrovů v oblasti Tichého oceánů. Mezi největší a
nejznámější
ostrovy patří například Nový Zéland, Tahiti, Havaj nebo Velikonoční
Ostrovy. Tetování bylo a stále částečně je typickou součástí kultury Polynésanů a hrálo velmi důležitou roli v jejich životě. Sdělovalo o jeho nositeli spoustu informací, jako například pohlaví, věk, stupeň iniciace, společenskou vrstvu, etnickou příslušnost, charakteristické rysy nebo také ideologii. Tetování bylo uznávaným řemeslem. Tatérům patřila stejná úcta jako například kněžím a v případě válek, nebyli mistři tatéři zabíjeni.
„Člověk musel být omalovaný, aby byl člověkem; ten, kdo zůstával
v přirozeném stavu, nelišil se nijak od zvířete“ - etnolog Claude Lévi-Strauss o
Kaďuvejích (1955)
Tradiční tetování bylo velmi bolestivou záležitostí a většinou trvalo
roky než bylo hotové. K propichování kůže se používal jakýsi malý,
ostrý hřebínek na který se poklepávalo
paličkou. Do připravených ranek se potom vtírala barva z pečených a
následně drcených jader oříšku nebo z černících semen. Kompletní sada na tetování obsahovala osm
až dvanáct kusů náčiní, které se lišilo rozměry a funkcí. Tetovali se různé
linky, souběžné vlnovky, křivky, křížky a spirály. Žádný ornament nebyl
zbytečný, každý nesl určitou informaci o svém nositeli.
Nejtypičtějším tetováním na Samoe byly takzvané kalhoty pe´a a u dívek rty a brada. Kalhoty začínaly přibližně
v polovině zad a vedly až do poloviny lýtek. V této oblasti jsou
tetována záda, břicho, zadek, slabiny, stehna, část lýtek a občas bývá tetován
i řitní otvor a penis. 
Na Markézách se muži tetovali celí, od hlavy až k patě. Ženské tetování se omezuje na ruce a nohy. Žena vypadala, jako kdyby měla vysoké rukavice a podvazkové punčochy. Za tetování se platilo prasaty, šperky, zbraněmi a mnohdy trvalo celý život.
Maorské tetování se vyznačuje nádherně tetovaným obličejem, často byly rýhy po tetování hluboké, ale jeho zajímavosti a naprosto dokonalé přesnosti to na ničem neubíralo. Angličtí kolonizátoři byli lebkami natolik zaujati, že je začali vyměňovat za zbraně. Dodnes jsou lebky s tetování moko součástí nejedné muzejní sbírky.
Proces tetování byl bezpochyby velmi
bolestivý a náročný, ale mladý muž při něm nebyl sám. Kromě tatéra a učedníků byly přítomny také mladé ženy, které mu nosily přesně určené jídlo, pečovaly o něj
a zpívaly magické písně, které by tetovaného měly povzbudit a urychlit
uzdravování. Slova písní většinou říkají, aby tetovaný přestal sténat a naříkat,
že se nejedná o bolest nemoci či smrti, takže se nemusí bát, je to oslava
dospělosti.
Bohužel, postupem času a hlavně
díky příchodu kolonizátorů a misionářů, se celá polynéská kultura začala měnit.
Zakazovali se staré zvyky a zaváděli se nové hodnoty. Tetování se spojovalo
s kanibalismem a proto bylo zakázáno. Každý, kdo by se chtěl nechat
potetovat by byl předveden před soud a potrestán a tak nám pomalu, ale jistě
mizí jedna z nejzajímavějších tradic polynéské kultury.
Tolik v krátkosti o původu tetování. To se samozřejmě objevuje i v jiných kulturách, ale vybrala jsem Polynésii, protože tam ve své době opravdu dosahuje vrcholu a právoplatně se řadí mezi kulturní artefakty.
Pokud by Vás tato tématika více zajímala, mohu Vás odkázat na Alfreda Gella -Wrapping in Images: Tattooing in Polynesia nebo z českých autorů na Martina Rychlíka a jeho Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla z roku 2005.
Tolik v krátkosti o původu tetování. To se samozřejmě objevuje i v jiných kulturách, ale vybrala jsem Polynésii, protože tam ve své době opravdu dosahuje vrcholu a právoplatně se řadí mezi kulturní artefakty.
Pokud by Vás tato tématika více zajímala, mohu Vás odkázat na Alfreda Gella -Wrapping in Images: Tattooing in Polynesia nebo z českých autorů na Martina Rychlíka a jeho Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla z roku 2005.
Zdroje: přednášky PhDr. Mgr. Martina Rychlíka, Ph.D.
Rychlík, Martin: Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla, Praha – NJN 2005,
6.kapitola
