Driftování s Easy drift a Showcars

„Všechno nejlepší!“ Tak takhle začal jeden z mých nejlepších zážitků. „Zavři oči a nastav ruce!“  Pomalu otevírám oči a přemýšlím, co byla ta lehounká věc, která mi před chvílí přistála do natažených rukou. Zaostřím, zasměju se a vím, že tohle si teda stoprocentně užiju! Dívám se totiž na letáček a poukázku na půlhodinovou lekci driftování! Tak tohle je pecka! „Líbí se ti to?“  No jasně!!

Ne, že bych byla úplný blázen do aut, ale uznávám, že je mám ráda. Občas se závistivě dívám na Top Gear a když jsme v servisu, tak se ptám na spousty věcí. Když potřebuje moje auto opravit, nikdy u toho nesmím chybět. Umím zkontrolovat a vyměnit kapaliny, přezout pneumatiky, vím, kde jsou pojistky a tak nějak celkově tuším, kde co je a na co to je. Baví mě řídit a také se občas řítit s velkou rychlostí. :)

A tak jsme se jednoho dne vydali do Mnichova Hradiště za společností Showcars (http://www.showcars.cz/), která dělá nejen driftování, ale i speed testy s luxusními automobily. Společnost nabízí projížďku například s Audi R8, Nissanem GT-R, BMW M-6, Porsche 911 - Turbo, dále samozřejmě s Ferrari, Lamborghini, ale půjčit si na chvilku můžete i legendární Ford Mustang GT z roku 1966.

Já jsem tu však byla kvůli jiné atrakci...

Nejdříve jsme se nahlásili na centrále odkud všechna auta vyjíždí a poté se vydali na blízkou letištní dráhu, kde se konají speed testy a na přilehlý driftovací polygon. Vystoupila jsem z našeho auta a viděla Opela Astru OPC, speciálně upravenou na easy drift neboli snadné driftování. (http://www.easydrift.cz/opel-astra-opc/)

Hlavní princip této úpravy spočívá v tom, že na zadních kolech jsou speciální hladké pneumatiky, které vám v podstatě simulují jízdu na ledě. 

Objem motoru	1 998 cm³
Maximální výkon	221kW (300 koní)
Max. točivý moment	400 Nm
Maximální rychlost	250 km/h*
Zrychlení 0-100km/h	5,9 s

Nějakou dobu jsme se ještě kochali pohledem na luxusní auta, která tam přijížděla vyzkoušet si pořádnou rychlost a srdce mi bušilo jako o závod. Bylo to krásné! Chtěla jsem si sednou za volant každého z nich. 

Jak se však začínala blížit moje chvíle, adrenalin mi stoupal a zase klesal, jak na horské dráze. Představa toho, že se za chvíli budu točit s tím super autem já mi vyháněla tep do závratných výšin a v hlavě mi běžely scény z akčních filmů, kde se převracela, bourala a vybuchovala různá auta. Začala jsem si v hlavě vyčítat, že jsem tak bláznivá a příteli jsem vyčítala nahlas, že mi radši nekoupil poukázku ke kadeřnici nebo na kosmetiku, ale on se za moje výčitky nezlobil, věděl, že tohle je pro mě tisíckrát lepší a že si to stoprocentně užiju!

A pak najednou oranžovo-modrý Opel zastavil u našeho parkoviště, vykoukl z něj lektor a s úsměvem se zeptal: „Tak, kdo z vás dvou pojede?“ S lehce přidušeným hlasem jsem pípla: „Já.“ Lektor se na mě podíval a vesele se zasmál: „No výborně! Tak nastupte.“

A tak jsem nastoupila!

Nejdříve na místo spolujezdce, kde mi nejprve vysvětlil základní teorii a potom se se mnou rozjel, aby mi předvedl praxi.
Ještěže jsem byla připoutaná ze všech stran, protože se mu evidentně líbilo, že má po dlouhé době v autě slečnu, která mu tam do zatáček nadšeně piští a tak si jízdu užíval a auto klouzalo jako po ledě a točilo zatáčky a celkově jsme jeli tak šíleně, až se mu z toho zulo kolo a musel ho vyměnit.

Vyměnil pneumatiku a povídá: „A teď vy!“  Srdce mi vyskočilo až do krku! Nasedla jsem do auta, přitáhla si sedadlo k volantu, pásy na maximum a vyjela. Po několika zkušebních kolečkách kolem kužílků a pneumatik jsme se vydali na velkou dráhu, kde už nám auto lítalo do všech stran. Byla to paráda! Točili jsme se a točili a jen ta půlhodinka bohužel utekla až příliš rychle, dokázala bych tam strávit klidně celé odpoledne.

Vylezla jsem z auta a ruce i nohy se mi třásly. Bylo to super!

Hodnotit bych tuhle společnost mohla tak na 60%. Zážitek parádní, lektor skvělý, ale slibované video mi nenatočili, takže památku nemám a myslím, že jsou jejich služby dost předražené, protože zaplatíte dost peněz za akci, plus k tomu musíte platit 400 Kč za pohonné hmoty a navíc pokud auto nějak nabouráte, spoluúčast, která je minimálně 10 000 padá taky na vás.

Rozhodně to byl naprosto skvělý zážitek! Ještě teď mi buší srdce, když na to myslím a chci se to naučit pořádně a jezdit každý den a poslouchat praskání štěrku pod kolama a cítit benzín a spálené pneumatiky a prostě si užívat vítr ve vlasech a mírný tlak v týle při rozjezdu. Je to paráda! :-)

Tak uvidíme..Třeba zase někdy.. :-)

Vaše Adriana!

Londýn - město plné barev

Cože? Že v Londýně pořád prší? Co je to za hloupost? My jsme tam byli a ani jednou nezmokli a to jsme se opravdu snažili! A že v metru se tam každý ztratí? Blbost! Vždyť nejdřív nastoupíte na žlutou, po dvou zastávkách na růžovou a potom na přestupu zase na červenou, ale tam ani nemusíte přestupovat, stačí, když si počkáte na správný vlak. Jenom se musíte dívat na ty nápisy, které mají ve předu, každý totiž jede úplně jinam. A jídlo? Lahůdka! Pokapejte si rybu i hranolky octem a to si pochutnáte! Jenom ten čaj o páté už prý moc nepijí..

Londýn je parádní město! Je to město pro mladé, kteří se chtějí jet bavit, pro milovníky kultury, umění a architektury, pro lidi, kteří chtějí poznávat a učit se a v neposlední řadě i pro lidi, kteří tam jedou, aby začali nový způsob života, našli si práci nebo prostě jen něco dokázali. Skoro bych mohla říci, že Londýn je takový evropský New York.

Jeho ulice jsou stejně jako ty v New Yorku plné lidí nejrůznějších barev, kultur a náboženského vyznání. Potkáte tam Pákistánce, Indy, Asiaty, Afričany, Evropany, Araby a všichni svojí přítomností vytváří kouzlo rozmanitosti Londýna. Žijí společně, pracují společně, každý si vyznává to, v co věří a obléká se tak, jak uzná za vhodné. Samozřejmě z mého pohledu pouhé návštěvnice vypadá všechno téměř idylicky, ale pokud byste nahlédli pod povrch pravděpodobně byste zahlédli sopku plnou lávy připravenou k výbuchu. Nejsem proti myšlence multikulturní společnosti, ale bojím se, že nemůže moc fungovat. (ale to tady řešit nemusíme)

Na Londýně je krásná ještě jedna věc. Tou je móda! Víte, módní trendy moc nesleduji, oblékám se ráda hezky, ale abych musela mít každý nový výstřelek v šatníku, to zase ne, ale když jsem se rozhlédla po ulicích Londýna, které byly doslova přeplněné lidmi, kteří vypadali prostě skvěle, začala jsem si uvědomovat, že na módě je něco důležitého. Něco, co nám trochu zpříjemní náladu, zvedne sebevědomí, zkrášlí obyčejného člověka a celkově, je to prostě prvek, který může ozvláštnit nudnou šedou ulici a to je důležité.

Muži měli na sobě přepychové obleky a naleštěné polobotky, ženy krásné, stylové barevné šaty a mladé dívky, ty doslova zářily v barevných, šatech, sukních, kraťasech a topech, to vše ještě doplnili spoustou doplňků a já si připadala, jako v reklamě na lentilky – doslova barevný svět v hrsti.

I já jsem se tam začala oblékat trochu jinak, koupila jsme si květované trenky a tyrkysové kalhoty, odhalila jsem bříško a naprosto si užívala to, že je to tady naprosto normální. Cítila jsem se skvěle, do chvíle než mi došlo, že po Praze takhle nejspíš chodit nemůžu.

Mohla bych psát o spoustě věcí! O tom, jak je úžasné mít ve městě tolik parků, kam si můžete jít odpočinout nebo o dvoupatrových autobusech do kterých jsem se tam zamilovala, o tom, že místní jídlo není tak špatné a také o přátelských lidech, které jsme tam potkali, ale ráda bych se tady zaměřila na jednu věc, která se mi moc líbila a kterou bychom u nás těžko hledali a tou jsou interaktivní, zábavná muzea.

Londýnská muzea mají jednu úžasnou věc – lidskost. Všechna velká muzea jsou přístupná široké veřejnosti, jsou zadarmo a já si naprosto skvěle dokážu představit, že bych tam trávila se školou nebo s rodinou celá odpoledne. Jsou naprosto skvěle interaktivně přizpůsobená dětem i dospělým, spousty exponátů si může sami ošahat, potěžkat, prohlédnou ze všech stran a pokud vás hraní si na vědce nebo botaniky unaví můžete si odpočinout v kavárnách, restauraci nebo na zahradě.

Já jsem osobně navštívila tato:

Přírodovědecké muzeum:

Muzeum je umístěné v nádherné budově, která vás svými detaily doslova uchvátí. Při vstupu na vás čeká obrovská dinosauří kostra a všechny jeho části se zaměřují na Zemi a život na ní. Zjistíte, jak planeta funguje, jak postupně vznikala a které zvířecí druhy zde můžeme nalézt. Můžete si také prohlédnou rozsáhlou sbírku minerálů a nerostů, vyzkoušet si, jak funguje gravitace, jak vznikají bouřky a tornáda, ale také zjistíte něco o vývoji lidského těla od početí až po smrt, jak vypadají krvinky, buňky, orgány. Je toho mnoho, mnoho, mnoho. Na procházku rozsáhlých expozic potřebujete minimálně čtyři hodiny a na to, abyste si vše vyzkoušeli, zahráli a užili minimálně dvojnásobek, ale stojí to za to, je to zážitek, doslova škola hrou a já bych to opravdu doporučila úplně každému, malému i velkému. 

Muzeum vědy:

Další muzeum pro malé i velké návštěvníky a exponáty jsou opravdu velkolepé. V sedmi patrech najdete oddíly věnované mořeplavectví, letectví, parní energii, výpočetní technice, vědě, lékařství a astronomii. Můžete si prohlédnout parní stroje, letecké a automobilové motory, nádherné Apollo 10, ve kterém američtí kosmonauti obletěli měsíc. Součástí muzea je také kino IMAX a simulátor SimEX a dále také spousta interaktivních prostor, ve kterých si můžete vyzkoušet, jak funguje světlo, zvuk, otestovat své smysly a celkově zjistit, co to znamená být člověkem.

Muzeum Viktorie a Alberta:

Tohle muzeum děti asi úplně bavit nebude, ale pro milovníky umění a historie bude návštěva zážitkem. Muzeum je opět umístěno v naprosto nádherné budově a najdete zde jednu z nejrozsáhlejších sbírek užitého umění. O muzeu byste si předem určitě měli něco zjistit a naplánovat si, co byste chtěli vidět, protože každá síň je něčím výjimečná a ve velkolepé sbírce byste jednoduše mohli ztratit svůj cíl cesty. Oblasti jsou tématicky zaměřené na keramiku a sklo, šperky a kovy, tkaniny a oblečení, architekturu, sochařství, malířství a dvacáté století. Dále podle oblastí na evropské a asijské síně.

Britské muzeum:

Tak do tohoto muzea jsem se zamilovala na první pohled. Nádherná klasicistní budova z 18.století, která vás po vstupu ohromí svým nádherným, čistým, moderním designem, vás dokonale navnadí na přibližně 7 000 000 exponátů z celého světa. Jsou rozděleny podle oblastí – Egypt, pravěká a římská Británie, Evropa, Asie, Řecko a Řím, Afrika, orientální umění a další. Sbírky obsahují spousty významných exponátů a vy si při návštěvě tohoto jedinečného muzea budete připadat, jako při cestě zpět do minulosti.

A co musíte dál navštívit  a podniknout v Londýně?

• London Eye – obrovské ruské kolo, které vám nabídne krásný výhled na celý Londýn
• Buckinghamský palác, Westminsterský palác, Big Ben, Tower of London, Národní galerie, St. Paul´s cathedral, Tate Modern

• Udělejte si piknik v parku – Hyde park, St. James park, Regent´s park, Kensington gardens – jeden z nich si vyberte, kupte si něco dobrého a odpočívejte.
• Dejte si fish and chips – není to žádná lahůdka, ale normální, dobré, smažené jídlo, které byste neměli při návštěvě minout.
• Projeďte se double - deckerem – dvoupatrový, červený autobus je skvělý na panoramatickou prohlídku města.
• Nákupy na Oxford street – v Londýně se nakupuje prostě skvěle a na Oxford street nejlépe!
• Umělci na Covent Garden – pokud máte rádi pouliční show a umění, určitě zajděte přesně sem.
• Madame Tussauds – muzeum voskových figurín vám nabídne věrné kopie celebrit, politiků i filmových postav.
• Okurka - nevynechejte ani moderní část města.

Tohle jsou jen různá doporučení, ve skutečnosti si Londýn užijete i tak, že se jen budete procházet a rozhlížet se kolem. Když vás něco zaujme, tak to prostě navštívíte. Kdybych chtěla popsat vše úžasné, co zde můžete najít, nebo zažít, musela bych pro něj založit samostatný blog.

Londýn je opravdu skvělé město a jeho obyvatelé jsou na něj právoplatně hrdí. 

Buckinghamský palác

Kréta

Miluji pohled na výšku hor, vždy mi připomíná, co všechno lidé dokážou. Také miluji pohled na moře a na jeho dokonale rovnou, jemně modrou linii, která jen jemně naznačuje, kde přibližně končí moře a začíná nebe. Když se tak dívám do těch výšek a dálek, vždy se mi tak lehce rozbuší srdce a hlavou se rozlétne hejno otázek a myšlenek na které normálně člověk nemá čas ani náladu. A tak často sedím a dívám se a v podstatě ani nepřemýšlím, jen nechávám všechno v hlavě volně plynout.

I přestože naše cesta na Krétu byla naplánována jako taková ta typická válecí se dovolená u moře, neodolali jsme a pár dní věnovali výletování, které se rozhodně vyplatilo. Kréta totiž není jen o dlouhých písčitých plážích a teplém Středozemním moři, ale najdeme tam i nádhernou hornatou přírodu, moderní města a rozvaliny starých paláců a chrámů, které jsou důkazem toho, jak dlouhá je tajemná historie Kréty.

My jsme byli ubytovaní v městečku Rethymno a v podstatě jsme se pohybovali pouze v oblasti Rethymno a v Heraklionu, protože i přesto, že je Kréta ostrov, potřebovali bychom na její procestování minimálně čtyři týdny. I tak jsme ovšem navštívili spoustu zajímavých míst a jestli je Kréta celá nádherná jako oblast Rethymno, musí být opravdu zážitek jí procestovat celou.

Na první výlet jsme se vydali na vypůjčeném skútru a trochu se báli, zda skútr zvládne náročnou cestu, kterou jsme si pro něj připravili. Vydali jsme se totiž z Rethymna přímo do hor, kde jsme museli zdolat několik dlouhých táhlých kopců než jsme dorazili k našemu prvnímu cíli – klášteru Arkadi.

Klášter Arkadi je pamětním místem na děsivé události, které se tu děli za osmanské nadvlády. V roce 1866 se zde totiž na protest nadvládě nechaly vyhodit do vzduchu ženy a děti. Klášter ve výšce 500 m.n.m. je krásně zachovalý a doslova pročpělý tajemnou atmosférou.

Abychom atmosféru trochu odlehčili, vydali jsme se nádhernou béžovo-zelenou krajinou dál a v horských průsmycích jsme se kochali dokonalou scenérií. Dalším bodem byla lisovna olivového oleje, kterou nám v průvodci Marco Polo doporučovali zvláště kvůli příjemné majitelce.

Byla to pravda, jen co jsme zastavili na dvoře, už jsme slyšeli: „Hi! How are you.?“ a milá paní domu se již chystala provést nás objektem a povyprávět nám něco málo o historii olivového oleje. Bylo to opravdu velmi příjemné setkání, ze kterého jsme si samozřejmě kromě širokého úsměvu na tváři odnášeli i olej a olivovou pastu.

Posilněni pečivem a příjemným zážitkem jsme pokračovali dál ke krápníkové jeskyni v Melidoni, která opět byla svědkem velké tragédie a po vstupu dovnitř jsme si doslova připadali jako v hrobce. Jeskyně byla hluboká, tajemně nasvícená a na jejím dně zářil bílý kříž na památku zemřelých obětí.

 V roce 1824 se zde schovávali ženy, děti a členové odboje, kteří byly udušeni kouřem z ohňů, které Turci před vstupem do jeskyně zapálili.

Další den jsme se vypravili do paláce v Knossu a samozřejmě do hlavního města – Heraklionu. Palác v Knossu by neměl žádný milovník historie a umění minout. I přestože se můžeme dnes pouze dohadovat o funkci těch kterých částí, zrenovované malby, místnosti a okrově červené sloupy ocení každý.

Heraklion je velmi překvapivé město. Každá ulička je úplně jiná! Procházíte se po moderní promenádě a najednou jste v malých jižanských uličkách, odbočíte dál a vidíte rozbitá okna a fasády domů, ale hned za rohem už můžete zahlédnout krásně upravenou řeckou tavernu kolem které projdete a najednou stojíte před graffiti pomalovanou zdí a moderní restaurací pro mladé a na to všechno jste narazili během pěti minut, žádné hledání, žádné bloudění, jen překvapení na každém rohu.

Na poslední výlet jsme měli půjčené auto a tak jsme vyrazili na jižní stranu Kréty, ke studenému Libyjskému moři.

Tam se totiž nachází horská propast Preveli, kterou protéká sladkovodní říčka a jejíž koryto je celé porostlé palmami. A protože válení se na pláži je trochu nuda, tak jsme vyrazili proti proudu řeky přímo do prolákliny mezi dvěmi skalními stěnami. Cesta nebyla jednoduchá, ale rozhodně byla zábavná! Zdolávali jsme nízké větve, vysoké balvany, plavali studenou vodou, viděli jsme ptáky, rybky, želvy, až jsme se dobrodili k vysoké stěně z balvanů, kterou se nám v plavkách a žabkách zdolávat moc nechtělo a tak jsme se spokojeně vrátili stejně komplikovanou cestou nazpátek.

Jinak jsme si samozřejmě typicky odpočinkově užívali písčitých pláží, horkého slunce a dobrého jídla. Vyzkoušeli jsme crazy sofa, řeckou kávu, spoustu druhů zmrzlin a každou večeři zapili místní pálenkou raki. Zkusili jsme postavit hrad z písku, váleli jsme se u bazénu a samozřejmě jsme se i poctivě spálili, prostě dovolená, jak má být!

Kréta je zkrátka pro každého. Myslím, že jí může navštívit člověk, který chce prostě jen tak relaxovat i turista toužící po dobrodružství. Můžu jen doporučit! 

Co mě naučila vysoká škola?

Tohle zkouškové bylo pro mě dost náročné, takže se omlouvám, že jsem blog zanedbávala, ALE zkoušky jsem dodělala, potom jsem se zrelaxovala na Krétě a nabrala energii u koníků, takže jsem plná sil a teď  tu zase bude jeden článek za druhým! Pomalu se přepínám do prázdninového módu plného cestování, zážitků a zábavy, ovšem než se přepnu úplně, pojďme si ještě zavzpomínat na to, co nás učí vysoká škola. Co si budeme povídat, život vysokoškoláka není jenom o vzdělávání se..:)

Vysoká škola mě naučila:

1) Mluvení a přednášení referátů na témata, o kterých nic nevím.

2) Číst a interpretovat knihy, kterým nerozumím.

3) Používání spousty krkolomných cizích slov se sebevědomým výrazem v obličeji a nadějí, že vím co doopravdy znamenají.

4) Přečíst jakoukoli knihu do dvou hodin! (Klidně vás to naučím..:))

5) Napsat referát přes noc.

6) Napsat seminárku přes noc.

7) Napsat ročníkovou práci za dvě noci!

8) Pít drátěnku! (rum s octem) :D

Zkouškové mě naučilo:

1) Naučit se na zkoušku přes noc.

2) 20 000 výrazů stylu: no jo vlastně a ano už si vzpomínám, no jo takhle to vlastně bylo, ale takhle jsem to přeci myslela, já vím, jen jsem to špatně vysvětlila.

3) Opravdové lásce k čokoládě, nočnímu vyjídání lednice a celkově faktu, že ve stresu se NEHUBNE!!

4) Účinně používat výmluvu: „Ale já mám zkouškový..!!“

5) Že opravdu velmi ráda peru, žehlím, vařím a uklízím. (zvlášť, když se musím učit)

6) Pochybovat o tom, že patřím na vysokou školu....na střední školu..na jakoukoli školu..

7) Co DOOPRAVDY znamená slovo prokrastinace a že je to zlá a krutá nemoc, se kterou se téměř nedá bojovat!

8) ....a samozřejmě spoustu jmen a informací, které mě prý jednou budou živit! :-)

Je toho spousty, spousty a spousty! Je to hořkosladké a zábavné! Jestli máte podobné vzpomínky na vysokou školu! Pište! :)

Lesní školka v Chuchli

Dneska jsem konečně po dlouhé době vyrazila na kole za přírodou. Bylo krásné počasí, tak akorát teplo, tak akorát chladno a proto se nám jelo moc příjemně. Cíl naší cesty byl chuchelský zoo koutek a také samozřejmě přilehlý stánek s růžovou limčou a zmrzlinou, kterou jsme si po vyšlápnutém kopci opravdu zasloužili.

Chuchelský zoo koutek je krásný projekt občanského sdružení Mezi stromy, jehož hlavním cílem je podpora zdravého životního stylu dětí a rozšiřování jejich vědomí o zvířatech, přírodě a sounáležitosti s ní.

Zoo koutek najdete v Chuchelském háji, který je ideálním místem na projížďku na kole nebo procházku s dětmi a psem, zvlášť proto, že na ně na konci čeká zmrzlina a spousta zvířátek, takže můžete děti správně namotivovat.

http://www.mezi-stromy.cz/LMKCH/images/LMK_
oslava_l/_MG_6797.JPG

„Ze zvířat je zde k vidění třeba jezevec lesní, rys ostrovid, rys karakal, mýval severní, psík mývalovitý, kuna skalní, liška obecná, sova pálená, krkavec velký nebo káně lesní. Ve výbězích jsou dále například srnci, daňci nebo mufloni, ale také ovce a kozy. Zoo koutek dále slouží i jako útočiště pro opuštěná mláďata a raněná zvířata.“ http://www.mezi-stromy.cz

Dále tam najdete dětskou dílničku, hřiště nebo i divadélko. Pro děti je tam připravován buď dopolední nebo i odpolední program, takže když je hezké počasí mohou strávit venku klidně celý den.

http://www.mezi-stromy.cz/LMKCH/fo1.html

Ovšem malá zoo nemusí být cílem cesty jen pro rodiny s dětmi, je to hezké odpočinkové místo pro sportovce nebo jako veselé překvapení pro vaší polovičku. Až bude hezky, neváhejte a běžte na procházku, zvířátka pobaví i potěší a pokud nemáte rádi zvířátka, můžete si tam dát třeba párek a pivo.

Vaše Adriana :-)

O chřestu

Na cestování miluji jídlo! Tradiční kuchyně a místní speciality mi nikdy nesmí ujít. Přibližně před rokem jsme si s kamarádkami udělaly takový malý výlet do Kolína nad Rýnem. Celé čtyři dny jsme si pochutnávaly na dobrotách, procházely se po městě, obdivovaly památky a nakupovaly tak, jak to dokážou jenom holky. Ovšem z Kolína jsem si tenkrát nepřivezla pouze kilo navíc a nové oblečení, ale i novou dobrotu, která se v naší rodině velmi rychle uchytila. Tou dobrotou byl CHŘEST!

Chřest je označován jako jídlo pro gurmány a přírodní elixír mládí. To první označení vyplývá pravděpodobně z toho, že je to zelenina sezónní a je po ní velká poptávka a tudíž i cena není úplně nízká. Druhé označení se traduje hlavně kvůli nepřebernému množství vitamínů a minerálních látek, které obsahuje.

Letošní sezóna se kvůli zimě trochu opozdila, takže ještě máte čas ho sehnat, ale neváhejte, na tržištích už dlouho nebude!

http://www.dama.cz/domacnost/pestovani-chrestu-2861

Chřest můžete v regálech a na tržištích najít většinou ve dvou podobách – chřest bílý a chřest zelený. Oba dva druhy jsou velmi zdravé a dietní. Prospívají ledvinám a močovému ústrojí a prý jsou dobré i na srdce a proti pálení žáhy.

Připravit se dá jednoduše. Buď jako příloha, kdy stačí pouze odkrojit spodní dřevnatou část a bílý chřest oloupat, potom už jen chvíli vařit ve vodě s octem, pomerančem nebo citrónem (podle obliby) nebo se dá chřest připravit také jako hlavní chod.

http://www.lidovky.cz/slavnosti-chrestu-v-ivancicich-d3p-/dobra-chut.aspx?c=A120518_160659_dobra-chut_glu

V Německu mají chřest rádi vařený, zabalený do šunky a přelitý holandskou omáčkou, ovšem můžete ho také zapéct se šunkou a sýrem, dát si ho s kuskusem nebo jako chřestové krémové rizoto. Receptů je nespočet! My si ho dáváme rádi jako přílohu k masu nebo jsme vařili chřestový krém, který mohu jedině doporučit.

Při nákupu poznáte dobrý chřest tak, že není gumový, je pevný a když ho ohýbáte, tak praskne. Také by měl lehce vonět a při tření o sebe maličko vrzat. V lednici vydrží maximálně týden, ale mějte ho vždy dobře zabalený v navlhčené utěrce, aby vám nevyschnul.

http://www.hostovka.cz/clanek.php?clanek=234

Pokud by Vás chřest zajímal a chtěli byste znát nějaké dobré recepty, podívejte se na tyto stránky:

http://recepty.vareni.cz/vyhledavani/?ingredience=bily+chrest

http://www.lidovky.cz/5-nej-receptu-co-uvarit-z-chrestu-dog-/dobra-chut.aspx?c=A120503_095015_dobra-chut_glu

http://www.lidovky.cz/chrest-cqk-/dobra-chut.aspx?o=0&klic=203021

P.S. Prý má i afrodiziákální účinky! :-)

Vaše Adriana!

Dětí jako smetí!

Ahoj,

dnes jsem se rozhodla napsat něco opět trochu osobnějšího, protože v podstatě i o tom je blog, a vzhledem k tomu, že mám za sebou dnes úspěšné vystoupení, tak to bude tak trochu o divadle a o dětech.

Mám takový malý sen, který se točí okolo malého ranče s poníkama, ovečkama, kozama, slepicema, kočičkama, pejskama, s malou zahrádkou a spoustou dětí, které si tam budou moci chodit hrát. Mimochodem - mám hodně snů, takže se teď snažím zjišťovat, které by mohly být teoreticky reálné.
Kvůli jednomu jsem sem se před rokem začala učit italsky, ten další mě chytl už když jsem byla malá a kvůli tomuhle jsem začala učit ve školce.

Víte, když vstoupíte do školky, tak jakoby okolní svět vůbec neexistoval, tady a teď je svět úplně jiný. Vše je plné barev, her, křiku, malých botiček, ručníčků, umyvadýlek, a dětské logiky. Jste jako Alenka v říši divů a nutně se potřebujete zmenšit na okolní velikost, abyste ten drobný svět nějak neponičili a to není úplně jednoduché.

Tady se nehraje podle nějakých pravidel dospělých, tady je vše podle dětí.
Není nic mezi dobrem a zlem - prostě něco se smí a jiné ne, tohle je správně a tohle špatně, někoho máme rádi a někoho ne a když ho máme rádi, tak se na něj usmíváme a když ne, tak se mračíme nebo si ho nevšímáme - vždyť je to tak jednoduché.
Čas v podstatě také neexistuje - je jen dlouze a krátce a to se často odvíjí od dané zábavy.
Holka? Kluk? Já vím, kdo je holka - já jsem kluk a ona je holka, ale proč bych nemohl být kočička? Dobře, tak jo, tak budeš hrát kocourka. Ale já chtěl být kočička..

Jednou děti stále říkaly slovo brambora a pořád se tomu smály - ty jsi brambora, ona je brambora paní učitelka je brambora..A dost! Každý, kdo řekne brambora půjde udělat pět dřepů! A bylo ticho..hrály jsme hru, která je bavila a po chvilce, když jsme se dostali k trochu nudnější části se ozvalo: "Brambora...jéžiš, tak já jdu udělat těch pět dřepů." a potom "Brambora..ach jo, tak já musím taky. Brambora..brambora..brambora..
Věřte mi, nejde se na ně zlobit..:D

Po čase ve školce, když už jsem se vy rovnala s tím, že děti neumí psát, číst ani počítat a tudíž většina dramaťákových her pro ně takhle odpadá, jsem narazila na další problém.
Už jste někdy zkoušeli nějak jednoduše postavit děti do řady? Ne za sebe, jak to mají naučené, ale vedle sebe! Stoupněte si vedle sebe. - znamená, že se skupinka dětí shromáždí do chumlu vedle sebe.  Tak dobře, stoupněte si do řady. - aha děti stojí za sebou.  Ne, takhle, ale do řady vedle sebe. Deset párů očí na mě vyvaleně kouká...Musím holt vstát a postupně si je poskládat podle svých představ..

S dětmi ve školce člověk zažije opravdu spoustu zábavy, ale co víc dětský svět tomu dospělému může snadno otevřít oči. U dětí totiž platí jednoduchá logika, kterou by si dospělí měli rozhodně připomenout.

Je to asi takhle:

"Když  ho nemám rád, tak se s ním nebavím."
"Ale co kdyby měl věc, třeba hračku, kterou bys moc chtěl? Tak by ses s ním začal bavit a kamarádit?"
"Ne...(přemýšlí) tak mu řeknu, ať mi jí půjčí."
"A co kdyby ti jí nechtěl půjčit?"
"Tak ho poprosím.."

No jasně! Můžete se mnou souhlasit nebo říct, že je to hloupost a že takhle to přeci nefunguje, ale já si myslím, že tenhle rozhovor vyjadřuje přesně to, jak bychom se měli chovat. Proč se někomu snažit vtírat a být falešní, jen kvůli tomu, že by se nám mohl hodit.. (Možná proto, že by se nám mohl hodit..:)) Vždyť stačí být slušní, normálně komunikovat a když něco budete potřebovat, tak hezky poprosit. Pokud se k vám potom ten druhý bude chovat nevhodně? Nevadí, vy se bez něj obejdete!

Navíc..spousta lidí tvrdí - mám tě rád, jsi fajn, těším se na tebe, ale když vám to se svou upřímností řekne dítě, je to to nejhezčí vyznání ve vašem životě. (Dneska mi jedna holčička řekla, že mě miluje a že si mě jednou vezme za ženu - nesmíte brát všechno doslova prosím! :D)


Je toho tolik, o čem bych mohla psát, ale bylo by to tak dlouhé a navíc nemám moc obrázků, takže pro obrázkomilce nudné, že by to nikdo nečetl.

Rozhodně máme za sebou krásné závěrečné vystoupení o nemocné princezně a já už se těším na příští rok, až zase uslyším: "Dobrý den paní učitelko.."

Noc Kostelů 2013

Včera jsem se poprvé zúčastnila noci kostelů a bylo to velmi příjemné a zajímavé. Nejsem věřící ani pokřtěná a pravděpodobně ani nebudu, ale musím uznat, že návštěva kostela sv. Petra na mě velmi zapůsobila a celá atmosféra chladné noci kostelů ve mě vyvolala spoustu myšlenek, otázek a fascinace vírou.

Potom už nebude den ani noc, ale v čase večera bude světlo. – motto noci kostelů

Noc kostelů byla celorepubliková akce, která proběhla 24.5. Každý nebo minimálně naprostá většina kostelů v ČR ten den nabízela možnost je navštívit, poslechnout si zpěvy, ochutnat mešní víno, podívat se do „zákulisí“, poptat se na různé informace, setkat se s významnými osobnostmi a pro děti byly připravené různé akce jako například divadélka, seznamování s patrony, malování, navlékání korálků, tvoření si křížků a růženců a další.

Já jsem navštívila Kostel sv. Petra na Poříčí a jeho přilehlou zvonici. Samotný kostel, který byl postaven původně jako románská bazilika a potom mnohokrát přestavován, je krásný. Líbí se mi jeho členitý exteriér a oproti jiným kostelům poměrně skromný interiér (samozřejmě kromě oltáře). Mohli jsme ho prolézt od shora dolů a tak jsem objevila i tajuplné komůrky ve kterých, být tam sama, bych se asi i bála.

Co se programu týká, tak od půl páté byla mše, potom zazvonily zvony na znamení zahájení noci kostelů, od sedmi byla prohlídka kostela s odborným výkladem a potom konečně krásný koncert místního sboru, na který jsem se z určitých důvodů velmi těšila.

Program pokračoval opět prohlídkami a varhaním koncertem a my jsme zatím mohli ochutnat sladké, ale silné mešní víno, podívat se jaké oblečení a hlavně barvu (nevím přesný název) nosí kněz, a navštívit vedlejší zvoničku sv.Petra a zkusit si zazvonit na malý zvon.

 

Akce byla celkově dobře zorganizovaná. V každém kostele byly k dostání letáčky s podrobným programem a mapky na kterých byly zobrazeny nejbližší další kostely. Já však byla dost nepřipravená, takže jsem se s hlavou plnou rozjímání vydala domů.

Na příští rok se ovšem připravím, seznámím se pořádně s programem, teple se obléknu a určitě znovu vyrazím.

I přestože mám hodně výhrad vůči církvi ať už katolické, římsko – katolické, protestantské, husitské nebo jakékoli jiné myslím, že navštívit noc kostelů, poučit se a zamyslet je dost důležité a věřte nebo ne ta noc a procházka Prahou má krásnou atmosféru.

Pro zájemce: http://www.nockostelu.cz/

P.S. Nezapomeňte 8.6. na Muzejní noc! :-)

Koláč pro maminku, aneb děkujeme mami!

Dnes je druhá májová neděle a k ní se neváže nic jiného, než svátek matek, den, kdy byste měli mamce poděkovat, zavzpomínat si, dát jí dárek nebo kytku, nakreslit obrázek nebo jí zkrátka jakkoli, čímkoli udělat radost. My jsme se se ségrou rozhodli upéct koláč.

Bude to trochu netradiční, ale dám Vám sem dnes recept na výborný koláč a vzhledem k tomu, že vařím velmi ráda, nejspíš budu dobrotami přispívat častěji.

 

Na korpus potřebujete:

125g másla

1 hrnek ovesných vloček

100g rozdrcených pšeničných nebo grahamových sušenek

2 lžíce hnědého cukru

Na náplň:

350g nízkotučného tvarohu

100g sýru typu ricotta

1/3 hrnku krupicového cukru

½ hrnu zakysané smetany

2 vejce

Pomerančová kůra

1 lžíce hladké mouky

Nahoru:

Borůvky a borůvková zavařenina

Do mísy dáme rozpuštěné máslo, ovesné vločky, rozdrcené sušenky a cukr, promačkáme a použijeme do rozevírací formy jako korpus a stěny. Necháme 10-15 minut vychladit.

Mezitím si připravíme náplň tak, že smícháme tvaroh, smetanu, ricottu a cukr a pořádně vyšleháme. Následovně vmícháme vejce a pomerančovou kůru a znovu vyšleháme.

Nalijeme do připravené vychlazené formy a necháme 40 – 45 minut péct v troubě na 180 stupňů.

Po vyndání z trouby necháme koláč vychladnout a posypeme borůvkami. V hrnci si mezitím rozehřejeme borůvkovou zavařeninu a tou potom několikrát vrstvu borůvek potřeme.

My jsme pod horní vrstvu daly ještě tenkou vrstvu čerstvého tvarohu s rozdrcenými borůvkami a bylo to dobré. :)

Můžete dozdobit mátovými lístky nebo moučkovým cukrem.

Vše by mělo dopadnout, tak jako na obrázku..:)

Držím palce a vzpomeňte si na maminku! :)

  Vaše Adriana Neubauerová

Karel Malich - expozice světla a tmy

Už docela dlouho jsem měla v plánu navštívit expozici Karla Malicha, vystavenou v jízdárně Pražského Hradu. Ne, že bych trpěla extrémním nadšením pro moderní umění, ale díla Karla Malicha  uznávám, líbí se mi a vzhledem k tomu, že patří mezi velikány českého výtvarného umění a je velmi inteligentní a zajímavý člověk, měla jsem pocit, že se o něm určitě musím dozvědět více.

Rozhodně jsem nelitovala, výstava byla fenomenální a naprosto dokonalá. Jeho kinetické instalace rozvěšené po celé délce původní jízdárny, působily naprosto magicky!

Lehce nasvícené objekty a lesklá drátěná díla, nás doslova přenesla někam jinam, na cizí planetu, do nové tajuplné krajiny, bylo to krásné. Poprvé jsem si doopravdy dokázala představit moderní umění u mě doma, poprvé jsem si opravdu chtěla něco odnést a vystavit doma. Jeho nástěnné plastiky mě opravdu bavily a velmi zaujaly.

Jak už jsem zmiňovala, ze začátku mě výstava moc nelákala a nic speciálního jsem od ní nečekala, ale jsem opravdu ráda, že mi takhle vyrazila dech. 

V podlouhlém prostoru jste se mohli procházet jak jste chtěli a k exponátům jste mohli úplně blizoučko. Přiznávám, že jsem asi stokrát potlačila touhu do zavěšených instalací šťouchat a rozhýbávat je, protože jsem si jistá, že až v pohybu by je člověk doopravdy ocenil. (Dobře, dobře, jednou jsem si šťouchla..:-) )

Na celou expozici jsme se mohli podívat i z nadhledu, což nám dovolilo ocenit skvěle sladěný a vymyšlený koncept celé výstavy, který jakoby hledal inspiraci ve dni a noci.

Vše totiž začínalo v černočerné tmě, kde jsme tmavě lesklé obrysy exponátů sotva rozpoznávali, pokračovalo v šedobílé části s exponáty znázorňujícími krajiny, mraky a vše končilo obrovským rozzářeným kruhem v čistě bílém prostředí. Když se člověk dostal až nakonec, měl doslova pocit osvícení moderní, čistou krásou.

Mám jen jednu dost špatnou zprávu, výstava zítra v šest večer končí a už nebude možnost jí navštívit. Rozhodně ji doporučuji, pokud máte zítra aspoň trochu času, určitě běžte!

Více informací na : http://www.karelmalich.cz/ 

Vstupné: Dospělý - 140 Kč, Student - 60 Kč, Rodinné - 280 Kč

Adriana a továrna na čokoládu

Pro dobrodružství občas není potřeba chodit moc daleko a mě stačilo po výuce ve škole popojít pouze pár kroků Celetnou ulicí a byla jsem v ráji.

Také milujete čokoládu? Já na sladké moc nejsem, ale když už mám chuť na něco sladkého, tak na čokoládu.

            Hořkou čokoládu, mléčnou, bílou, oříškovou, na wafli, na ovoci, se sušenkou, jako pralinky, jako lízátko, tekutou, horkou, ale i jiné sladkosti, jako různá lízátky, bonbony a další dobroty, to všechno najdete v obchodě a muzeu čokolády Choco Story v ulici Celetná.

            Já jsem si tam tentokrát nepřišla zamlsat a pokochat se pohledem na sladké umění, ale absolvovat prohlídku muzea čokolády. Otevřeno mají každý den od 10:00 – 19:00 a vstupné je rozlišené cca od 120 – 180 Kč. Muzeum vás provede historií čokolády, jejím zpracováním a výrobou a cukrář Vám ukáže, jak se vyrábí belgické pralinky i s malou ochutnávkou.

Jako první začali kakaové boby zpracovávat Aztékové a Mayové , kteří z rozdrcených zrn a koření šlehali pěnu, kterou potom popíjeli. Základní tipy na zpracování bobů a jejich tajné recepty se později v době mořeplaveckých výprav a to především díky Cortézovi, dostaly do Evropy, kde se ihned začaly těšit velkému zájmu.

 

Kakaovník, který nalezneme nejčastěji na území Jižní Ameriky, je 5-8 metrů vysoký strom s velkými dužnatými plody (lusky), v jejichž jádru se skrývají kakaové boby.

Kakaové lusky dozrávají dvakrát do roka.

Po sběru se rozpůlí a vylousknou se boby, které se následovně fermentují a suší, aby se předešlo případnému plesnivění. Kvalitu bobů jsou zkušení obchodníci schopni rozpoznat pouze podle samotné vůně.

Když jsou boby správně usušené a připravené k exportu, vyvážejí se do specializovaných továren na čokoládu do celého světa, kde z bobů, postupným drcením a lisováním, vzniká kakaová hmota, kakaové máslo a kakaový prach.

Hmota a máslo se dále používají k výrobě čokolády, prach se používá k výrobě kakaových nápojů nebo čokoládových náhražek.

Mléčná čokoláda vzniká smícháním kakaové hmoty, másla a sušeného mléka, hořká se skládá pouze z hmoty a másla a bílá naopak pouze z kakaového másla a mléka.

Takto namixovaná čokoláda se dále exportuje do čokoládoven a pralinkáren v podobě malých, oválných destiček, které se znovu roztaví a zpracují v pralinky, či jiné čokoládové výrobky.

A jaké byly přísady do čokolády v minulosti? 

Cortéz v roce 1528 dovezl recept, který obsahoval - 700 g kakaa, 750 g bílého cukru, 56 g (2 unce) skořice, 14 zrn mexického pepře, 14 g hřebíčku, 3 vanilkové lusky, špetka anýzu, jeden lískový ořech, muškátový ořech, šedá ambra a vodu z pomerančového květu, oblíbenými ochucovadly bylo například ještě čili nebo jasmínové a růžové květy.

Není divu, že tato čokoláda byla známá svými afrodiziakálními účinky, tohle by probralo kohokoli!

Návštěva čokoládovny je velmi příjemná, expozici vám doplňují zajímavé texty, videa a samozřejmě živá ukázka výroby pralinek a ochutnávka, navíc všude voní sladká čokoláda.

Jestli si potřebujete v pošmourném počasí zvednout náladu, tak rozhodně doporučuji! :)

A povzbudivý obrázek na závěr: 

Gejša - tajemství pod bílou maskou

Myslím, že svět květů a vrb, jak se životu gejš přezdívá, je pro nás velmi zajímavý a přitažlivý a to nejen kvůli Japonsku a jeho krásám jako takovým, ale hlavně kvůli naprosto rozdílnému vnímání žen, jejich společnosti a sexuality.

Zatímco u nás jsou často v kurzu vnadné, opálené a hlavně odhalené krásky, ve světě květů a vrb je to naopak. Tam je pro muže vzrušující bílá tvář, červené rty a tajemství skryté pod vrstvami oblečení. Gejša tam není žádnou levnou prostitutkou, ale naopak velmi drahou společnicí, která co se vzdělání a vtipu týče, nesmí za mužem zaostávat.

Tuto esej jsem psala v rámci mého studia antropologie umění na Karlově Univerzitě a teď ji pro Vás lehce zkrátím a poupravím, aby jste i vy mohli zjistit, jaké tajemství se skrývá pod bílou maskou.

V naší společnosti (a nejen u nás) často dochází k zaměňování gejši za japonskou prostitutku, proto myslím bude dobré hned ze začátku vše objasnit a vysvětlit si, co se doopravdy skrývá pod názvem „gejša“.

„Slovo „gejša“ se skládá ze dvou částí gej a ša,  kde  „-ša“ je jen příponou, jakými jsou v češtině „- istka“ nebo „- ice“. Gej je běžné slovo s řadou významů zahrnující umění, dovednosti a schopnosti.“  Japonec, který neumí pobavit společnost je v každodenním životě označován jako člověk bez gej, jinými slovy, tento člověk zkrátka není zábavný. Tímto se dostáváme k hlavnímu úkolu gejši – bavit společnost.

Klienty gejš jsou většinou lidé z nejvyšších vrstev, kteří jsou za jejich profesionální společnost ochotni zaplatit celé jmění.

Gejši mají ve svém repertoáru vše, co je libo – od tradičního japonského tance a hry na šamisen (japonský strunný nástroj), přes dramata a poezii až po čajové obřady.

Tanec gejš - často s vějířem

Gejši také samozřejmě musí skvěle ovládat etiketu a sledovat současné dění v politice a sportu. Dále zvládají plynulou konverzaci, rychlé odpovědi, hravé, ale neurážející vtipkování, případně lehké laškování. Gejša by měla být dokonalou souhrou krásy, šarmu a inteligence.

Dále se tedy podíváme blíže na to, co ji zdobí, dnes konkrétně na líčení a účes.

Gejši se rozdělují na maiko a geiko. Maiko je gejša učednice, která se od své starší sestry geiko odlišuje pestřejším oblečením, množstvím ozdob ve vlasech a také rozdílným líčením obličeje.

Bílé líčidlo se nazývá šinouri a je typickým znakem nejenom gejš, ale i většiny japonských umělců. „ Historie bílého líčidla sahá až do heianského období, kdy ho šlechta nosila při audiencích u císaře v temných, uzavřených komnatách. Tradičně se  do něj přidával slavičí trus, který byl cenným pleťovým tonikem, dnes jsou přísady méně exotické.“  První líčidla se také vyráběla na bázi olova a byla značně jedovatá.

Před použitím bílého líčidla se na obličej a šíji nanáší olejová pasta, aby byla pleť krásně hladká, hydratovaná a make-up vydržel celý den. Poté se nanese bílé líčidlo, nejprve od krku a šíje dolů a nakonec i na obličej.

Na šíji se u mladých gejš nechávají dvě nebo tři výseče holé, nenalíčené kůže ve tvaru W. Na muže působí pohled na „obnaženou“ kůži na šíji silně eroticky. Na to, aby bylo líčení přesné a pokaždé stejné se používá šablona.

Pruhy nahé kůže bez líčidla také lemují spánky a čelo, celé to tak působí velmi rafinovaně, bezelstně poodhaleně a nutí muže hledat tajemství gejš pod bílou maskou.

„ Dva bílé klíny líčidla roztínají šíji, zbývá po nich ostré „w“ nenalíčené kůže letící jako šípy směrem od linie vlasů. Kontrast mezi dokonale bílým líčidlem a obnaženou kůží je nejsilnější erotický prvek vzhledu, kterým se svět květů a vrb pyšní.“

Dalším velmi důležitým krokem je zvýraznění nebo spíše přímo zkontrastnění obličejových rysů. Obočí často bývá úplně vyholené a domalované tužkou do ideálního tvaru, který představuje větývku vrby. Oči jsou v silném kontrastu s bílou maskou nalíčeny nachově černou linkou, v koutcích lehce rozmazanou a s přidanou červenou nebo růžovou barvou.

Ústa a jejich líčení jsou velmi symbolická. Použitá je karmínově rudá rtěnka a ideálním tvarem je malé okvětní poupátko. Na začátku učení si mladé gejší učednice (maiko) líčí pouze spodní ret, což opět symbolizuje mládí a nezkušenost. Po čase se poupátko rozvine a s přibývajícími zkušenostmi a umem si může mladá dívka začít líčit oba rty.

Stejně jako líčení i účes hraje u gejš velmi symbolickou roli a to zvlášť u gejši učednice maiko. Její styl účesu se rozděluje na pět druhů a každý symbolizuje určitou změnu v životě mladé maiko.

Prvním typem je Warešinobu. Tento účes je úplně prvním v profesionálním životě gejši a znázorňuje její nezkušenost a nevinnost. Typickým znakem pro tento účes je červenobílá puntíkovaná stuha, horizontální zdobená spona protažená uzlem a velké množství zdobených jehel odpovídající ročnímu období.

Zjednodušeným účesem Warešinobu je účes Ofuku, pro něj je typická červená stuha viditelná zezadu. Dříve tento účes symbolizoval ztrátu gejšina panenství, dnes pouze informuje o změně statusu z maiko na geiko, čehož se dosahuje okolo 18. roku nebo, když gejša pracuje tři roky.

Kacujama a Jakko-šimada jsou dva typicky festivalové účesy. První je určen na gionský festival a druhý na oslavu nového roku.

Účes Sakko se nosí poslední měsíc kariéry maiko. Tím, že si vrcholek účesu zastřihne, dává gejša najevo své rozhodnutí stát se geiko.

Pro geiko jsou potom důležité tři hlavní účesy, hlavně v prvních letech práce, kdy je hodně využívá na různá vystoupení. Tyto účesy jsou však vyráběny výhradně jako paruky. Prvním a nejslavnostnějším  je účes šimada, dalším v řadě je cubuši šimada, který je jednodušší, ale stále nevhodný pro obyčejné nošení. Posledním důležitým  účesem je mae-ware, který se nosí pouze při tanečních vystoupeních, a to pouze v případě, že jeho nositelka hraje mužskou roli.

Důležitou roli při zdobení mají také jehlice a spony kazaši. Pro každý měsíc je typická jiná spona s jinými motivy. Lednová se rok od roku liší, objevují se motivy jako je honění káči nebo pouštění draka. Únorová je typická švestkovými květy nebo narcisy, březnová teplými zlatými barvami, dubnová květy sakur. Symbolem května je vistárie nebo kosatec, v červnu se objevují na sponách hortenzie a vrby a v červenci se odehrává gionský festival na nějž se každý rok navrhuje jiná spona. Srpen je symbolizován ovijnicemi a pampovou trávou, září je spojeno s příchodem podzimu a motivem čínského zvonečku, říjen symbolizuje chryzantéma, listopad červenohnědý javorový list a konečně prosinec je spojen s kulatými rýžovými koláčky a bílými květy.

V Japonsku má vše svůj význam, správný čas a důležitost ročního období se projevuje nejen na sponách, kimonu a obřadech, ale i na takových drobnostech jako je chuť rýže v sushi nebo ideální volba čaje.

Kimono, líčení a účes jsou nedílnou součástí gejšina života. Vytváření účesu, komplikované oblékání kimona a náročné líčení obličeje je důležitou přípravou na tvrdý život gejši. Není totiž jednoduché žít životem určeným zábavě bez jakýchkoli citových vazeb a v prostředí plném konkurence, chtivosti a ženského intrikování. Gejša skrývá svou nervozitu, pocity a touhy pod bílou masku a navrch je chladná, dokonalá a připravená na vše.

Pokud Vás tohle téma zaujalo doporučuji knihu - John Gallagher, Gejša, překlad  Petra Buriánková, nakl. Metafora, Praha 2006, ze které jsem také čerpala asi nejvíce a jsou z ní citace. Pokud byste měli otázky, klidně se ptejte, pokud mi to mé znalosti dovolí, ráda odpovím, případně vyzjistím více informací.

Zdravím,
Vaše Adriana Neubauerová