Gejša - tajemství pod bílou maskou

Myslím, že svět květů a vrb, jak se životu gejš přezdívá, je pro nás velmi zajímavý a přitažlivý a to nejen kvůli Japonsku a jeho krásám jako takovým, ale hlavně kvůli naprosto rozdílnému vnímání žen, jejich společnosti a sexuality.

Zatímco u nás jsou často v kurzu vnadné, opálené a hlavně odhalené krásky, ve světě květů a vrb je to naopak. Tam je pro muže vzrušující bílá tvář, červené rty a tajemství skryté pod vrstvami oblečení. Gejša tam není žádnou levnou prostitutkou, ale naopak velmi drahou společnicí, která co se vzdělání a vtipu týče, nesmí za mužem zaostávat.

Tuto esej jsem psala v rámci mého studia antropologie umění na Karlově Univerzitě a teď ji pro Vás lehce zkrátím a poupravím, aby jste i vy mohli zjistit, jaké tajemství se skrývá pod bílou maskou.

V naší společnosti (a nejen u nás) často dochází k zaměňování gejši za japonskou prostitutku, proto myslím bude dobré hned ze začátku vše objasnit a vysvětlit si, co se doopravdy skrývá pod názvem „gejša“.

„Slovo „gejša“ se skládá ze dvou částí gej a ša,  kde  „-ša“ je jen příponou, jakými jsou v češtině „- istka“ nebo „- ice“. Gej je běžné slovo s řadou významů zahrnující umění, dovednosti a schopnosti.“  Japonec, který neumí pobavit společnost je v každodenním životě označován jako člověk bez gej, jinými slovy, tento člověk zkrátka není zábavný. Tímto se dostáváme k hlavnímu úkolu gejši – bavit společnost.

Klienty gejš jsou většinou lidé z nejvyšších vrstev, kteří jsou za jejich profesionální společnost ochotni zaplatit celé jmění.

Gejši mají ve svém repertoáru vše, co je libo – od tradičního japonského tance a hry na šamisen (japonský strunný nástroj), přes dramata a poezii až po čajové obřady.

Tanec gejš - často s vějířem

Gejši také samozřejmě musí skvěle ovládat etiketu a sledovat současné dění v politice a sportu. Dále zvládají plynulou konverzaci, rychlé odpovědi, hravé, ale neurážející vtipkování, případně lehké laškování. Gejša by měla být dokonalou souhrou krásy, šarmu a inteligence.

Dále se tedy podíváme blíže na to, co ji zdobí, dnes konkrétně na líčení a účes.

Gejši se rozdělují na maiko a geiko. Maiko je gejša učednice, která se od své starší sestry geiko odlišuje pestřejším oblečením, množstvím ozdob ve vlasech a také rozdílným líčením obličeje.

Bílé líčidlo se nazývá šinouri a je typickým znakem nejenom gejš, ale i většiny japonských umělců. „ Historie bílého líčidla sahá až do heianského období, kdy ho šlechta nosila při audiencích u císaře v temných, uzavřených komnatách. Tradičně se  do něj přidával slavičí trus, který byl cenným pleťovým tonikem, dnes jsou přísady méně exotické.“  První líčidla se také vyráběla na bázi olova a byla značně jedovatá.

Před použitím bílého líčidla se na obličej a šíji nanáší olejová pasta, aby byla pleť krásně hladká, hydratovaná a make-up vydržel celý den. Poté se nanese bílé líčidlo, nejprve od krku a šíje dolů a nakonec i na obličej.

Na šíji se u mladých gejš nechávají dvě nebo tři výseče holé, nenalíčené kůže ve tvaru W. Na muže působí pohled na „obnaženou“ kůži na šíji silně eroticky. Na to, aby bylo líčení přesné a pokaždé stejné se používá šablona.

Pruhy nahé kůže bez líčidla také lemují spánky a čelo, celé to tak působí velmi rafinovaně, bezelstně poodhaleně a nutí muže hledat tajemství gejš pod bílou maskou.

„ Dva bílé klíny líčidla roztínají šíji, zbývá po nich ostré „w“ nenalíčené kůže letící jako šípy směrem od linie vlasů. Kontrast mezi dokonale bílým líčidlem a obnaženou kůží je nejsilnější erotický prvek vzhledu, kterým se svět květů a vrb pyšní.“

Dalším velmi důležitým krokem je zvýraznění nebo spíše přímo zkontrastnění obličejových rysů. Obočí často bývá úplně vyholené a domalované tužkou do ideálního tvaru, který představuje větývku vrby. Oči jsou v silném kontrastu s bílou maskou nalíčeny nachově černou linkou, v koutcích lehce rozmazanou a s přidanou červenou nebo růžovou barvou.

Ústa a jejich líčení jsou velmi symbolická. Použitá je karmínově rudá rtěnka a ideálním tvarem je malé okvětní poupátko. Na začátku učení si mladé gejší učednice (maiko) líčí pouze spodní ret, což opět symbolizuje mládí a nezkušenost. Po čase se poupátko rozvine a s přibývajícími zkušenostmi a umem si může mladá dívka začít líčit oba rty.

Stejně jako líčení i účes hraje u gejš velmi symbolickou roli a to zvlášť u gejši učednice maiko. Její styl účesu se rozděluje na pět druhů a každý symbolizuje určitou změnu v životě mladé maiko.

Prvním typem je Warešinobu. Tento účes je úplně prvním v profesionálním životě gejši a znázorňuje její nezkušenost a nevinnost. Typickým znakem pro tento účes je červenobílá puntíkovaná stuha, horizontální zdobená spona protažená uzlem a velké množství zdobených jehel odpovídající ročnímu období.

Zjednodušeným účesem Warešinobu je účes Ofuku, pro něj je typická červená stuha viditelná zezadu. Dříve tento účes symbolizoval ztrátu gejšina panenství, dnes pouze informuje o změně statusu z maiko na geiko, čehož se dosahuje okolo 18. roku nebo, když gejša pracuje tři roky.

Kacujama a Jakko-šimada jsou dva typicky festivalové účesy. První je určen na gionský festival a druhý na oslavu nového roku.

Účes Sakko se nosí poslední měsíc kariéry maiko. Tím, že si vrcholek účesu zastřihne, dává gejša najevo své rozhodnutí stát se geiko.

Pro geiko jsou potom důležité tři hlavní účesy, hlavně v prvních letech práce, kdy je hodně využívá na různá vystoupení. Tyto účesy jsou však vyráběny výhradně jako paruky. Prvním a nejslavnostnějším  je účes šimada, dalším v řadě je cubuši šimada, který je jednodušší, ale stále nevhodný pro obyčejné nošení. Posledním důležitým  účesem je mae-ware, který se nosí pouze při tanečních vystoupeních, a to pouze v případě, že jeho nositelka hraje mužskou roli.

Důležitou roli při zdobení mají také jehlice a spony kazaši. Pro každý měsíc je typická jiná spona s jinými motivy. Lednová se rok od roku liší, objevují se motivy jako je honění káči nebo pouštění draka. Únorová je typická švestkovými květy nebo narcisy, březnová teplými zlatými barvami, dubnová květy sakur. Symbolem května je vistárie nebo kosatec, v červnu se objevují na sponách hortenzie a vrby a v červenci se odehrává gionský festival na nějž se každý rok navrhuje jiná spona. Srpen je symbolizován ovijnicemi a pampovou trávou, září je spojeno s příchodem podzimu a motivem čínského zvonečku, říjen symbolizuje chryzantéma, listopad červenohnědý javorový list a konečně prosinec je spojen s kulatými rýžovými koláčky a bílými květy.

V Japonsku má vše svůj význam, správný čas a důležitost ročního období se projevuje nejen na sponách, kimonu a obřadech, ale i na takových drobnostech jako je chuť rýže v sushi nebo ideální volba čaje.

Kimono, líčení a účes jsou nedílnou součástí gejšina života. Vytváření účesu, komplikované oblékání kimona a náročné líčení obličeje je důležitou přípravou na tvrdý život gejši. Není totiž jednoduché žít životem určeným zábavě bez jakýchkoli citových vazeb a v prostředí plném konkurence, chtivosti a ženského intrikování. Gejša skrývá svou nervozitu, pocity a touhy pod bílou masku a navrch je chladná, dokonalá a připravená na vše.

Pokud Vás tohle téma zaujalo doporučuji knihu - John Gallagher, Gejša, překlad  Petra Buriánková, nakl. Metafora, Praha 2006, ze které jsem také čerpala asi nejvíce a jsou z ní citace. Pokud byste měli otázky, klidně se ptejte, pokud mi to mé znalosti dovolí, ráda odpovím, případně vyzjistím více informací.

Zdravím,
Vaše Adriana Neubauerová

Bezdomovci - příležitost pro dobrý skutek?

Bezdomovec neboli člověk bez domova..

Alkoholici, feťáci, šlapky, kteří jsou špinaví, páchnou a jde z nich strach. Lidé bez budoucnosti, nemající co ztratit. Chtějí po nás neustále peníze, nenechají se odmítnout, kradou a často znevažují naši pomoc. Znám spoustu lidí, kteří chtěli bezdomovci opravdu pomoci a tak mu koupili pečivo nebo bagetu s dobrým úmyslem a těžce si to odnesli. Také i z vlastní zkušenosti vím, že někteří bezdomovci jsou ve svém žebrání dost neústupní a občas i lehce agresivní, takže jim peníze pro jistotu rychle vydáte. Navíc je jich tolik!

Každý den potkám v Praze spousty bezdomovců, lidí, kteří potřebují jen pár korun a k tomu spoustu nadací a ekologů. Jak se s tím vyrovnat? Jak poznáme, že naše s dobrým pocitem investované peníze půjdou opravdu do rukou potřebným? „Není jednodušší to raději nechat být a jít od toho? Stejně si za to ten bezďák koupí akorát tak chlast nebo drogy nebo..slyšeli jste už o té mafii, která je sem dováží ze zahraničí a pak jim všechno bere?“ Tak takhle ne!

Zkusit si být na jeden den či noc v jejich kůži musí být zážitek, který už bychom nikdy nechtěli zopakovat, a jsem si stoprocentně jistá, že bychom byli šťastní opravdu za každou korunu, protože ať už ty peníze dají do čehokoli, opravdu do čehokoli – pomůže jim to.

Neznáme život na ulici a jsme zaslepení našimi životy, myslíme si, že víme co je pro ně nejlepší – ať si najdou práci, vždyť jsou různé podpůrné programy, nemají být pořád v lihu – pravdou však je, že když jsme to nezažili, tak asi sotva pochopíme, co je v tu danou chvíli pro ně nejlepší.

V souvislosti s touto tématikou jsem objevila pár zajímavých odkazů.

1)      http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=775342

Hotel pro bezdomovce – název trochu mate, nejedná se o hotel pro bezdomovce, ale pro lidi, kteří mají chuť zkusit si být na jednu noc v jejich kůži. http://en.faktumhotels.com/ Tady se můžete přímo podívat na nabídku „pokojů“.

2)      http://www.nocvenku.cz/oakci.html  

      V Čechách zatím, žádný hotel nemáme, ale v Ostravě se minulý rok odehrála velmi zajímavá charitativní akce, díky které si mohli návštěvníci zkusit, jaké to je spát na dlažbě a ještě pomoci těm, kteří to potřebují.

3)       http://pragulic.cz/pragulic-poznej-prahu-jinak/ 

      Tenhle projekt mě opravdu velmi zaujal. Myslete si o bezdomcích co chcete, ale pro mě jsou nevyčerpatelnou pokladnicí životních příběhů a slyšet jich pár naživo mě docela láká! Navíc spousta z nich se na ulici nedostala jen kvůli drogám nebo gamblerství, ale měli pár půjček potom pár dluhů, nemohli splácet druhá polovička je opustila a pak už to jde jedno s druhým. Jestli by se našel někdo, kdo by měl zájem se se mnou zúčastnit, tak dejte vědět. Seberu odvahu a půjdu do toho.

Co dodat závěrem? Víte, někde jsem slyšela jednu krásnou tezi – Co když jsou tu pro to, abychom mohli každý den udělat nějaký malý dobrý skutek? Je možné, že nás vlastně nepotřebují? Že naopak potřebujeme my je, abychom si každý den mohli uvědomit, co máme a jaké štěstí nás v životě provází?

Zkuste to! Na jeden den si naplňte kapsu drobákama a každému bezdomovci, kterého potkáte, jich pár dejte, zkuste to a zjistíte, že někteří z nich vám za to hezky poděkují a vykouzlí tak úsměv na vaší tváři.

Hezký víkend,

 Vaše Adriana

Vídeň - město pro každého

Ve Vídni jsem byla dohromady asi čtyřikrát. S bývalými spolužáky ze střední jsem si tam užila neuvěřitelnou srandu, pro pár je to krásně romantické město, naprosto dokonalé na dlouhé procházky a když jsem tam naposledy byla sama, užila jsem si to o to víc, protože cítit se v cizím městě jako doma je báječný pocit.

Vídeň navštěvuji nejraději před Vánocemi, protože je plná nádherných světle béžových, lehce zašedlých nebo čistě bílých budov, které v souladu s bílým zataženým nebem a popadávajícím sněhem, navozují nádherně vánoční atmosféru. Navíc v noci, když padne tma a Vídeň se rozzáří lampami, spoustou světel, světýlek a nazdobených stromků, je vánoční atmosféra téměř hmatatelná.

Do Vídně se ráda vracím nejen kvůli pohádkovému městu, Vídeňské kávě, Shnitzlu nebo Sacher dortu, ale hlavně kvůli Albertině.

Albertina je galerie umění založená v roce 1768 s jednou z největších světových sbírek grafiky. Trvalá expozice grafiky zahrnuje přibližně 50 tisíc náčrtů, leptů, rytin a kreseb malířů jako byli například Rafael Santi, Albrecht Dürer, Rembrandt, Leonardo da Vinci nebo Michelangelo, který mě osobně zaujal nejvíce. Tato stálá expozice se nachází v nádherných zámeckých pokojích a sálech, které svou velkolepostí zobrazovaná díla téměř zastiňují.

Vedle expozice grafiky se v Albertině koná i mnoho jiných výstav, já osobně jsem navštívila  výstavu van Gogha, impresionistů, Picassa a teď naposledy výstavu pojmenovanou Od Moneta po Picassa. Když se zpětně dívám na seznam mojí návštěvnosti, asi bych si měla rozšířit repertoár. J

Doporučuji mít lístky koupené předem. http://www.albertina.at/en

Ve Vídni kromě doporučované Albertiny můžete vidět spousty dalších budov a památek.

Doporučuji navštívit:

• Zámek Schönbrunn – Barokní zámek, který dříve sloužil jako odpočinkové letní sídlo Marie Terezie, Františka Josefa nebo známé princezně Sissi, je naprostou povinností pro každého návštěvníka Vídně.
• Videňská opera – Staatsoper – Vídeň je na tuto operu patřičně hrdá, protože kde jinde na světě najdeme operu, která by se mohla pochlubit například působícím Richardem Straussem, Igorem Strawinskym a samozřejmě Mozartem. (a mnoho dalšími)
• Zámek Belveder – Je po Schönbrunnu druhým největším palácovým komplexem. Zámek nechal postavit v první polovině 18. století Evžen Savojský, jako své letní sídlo a stálá expozice se chlubí například originálem Polibku Gustava Klimta.

A co rozhodně ve Vídni musíte udělat?

1) Dejte si snídani v Schönbrunnu! - Přímo v areálu paláce sídlí malá restaurace, která nabízí také snídaňové menu. Jeho cena je poměrně vysoká, ale za ten zážitek to opravdu stojí.

2) Půjčte si kola - Ve Vídni na každém rohu najdete zaparkovaná cyklistická kola, která si za malý poplatek můžete půjčit. Výhodou je, že je můžete vrátit do jakéhokoli jiného stojanu po městě a tím pádem se nemusíte vracet na původní stanoviště. Na kole cestování po centru půjde určitě rychleji.

3) K obědu Viener Schnitzell  - Pokud normálně v restauracích nadáváte, že váš český řízek je malý, neváhejte a běžte si dát vídeňský schnitzell. Dostanete jeden, možná i dva v křupavé strouhance obalované řízky, které vám budou přečuhovat z talíře. Nebudete litovat.

4) Po obídku káva a zákusek – Po vydatném obědě si udělejte krátkou procházku do centra Vídně až k Albertině, naproti které stojí známý hotel Sacher, kde vám naservírují prvotřídní vídeňskou kávu a originální čokoládovo - čokoládový Sacher dort.

5) Nakonec ještě dárek rodince – I když Mozartovy koule prodávané ve Vídni v červenozlatém obalu nejsou originál (ten najdete v Salzburgu v cukrárně Fürst, poznáte je podle modrozlatého obalu a jsou všechny dodnes ručně vyráběné) i tak stojí za ochutnání a najdete je na každém rohu.

Vídeň je nádherná v zimě i v létě. Pokud rádi 

navštěvujete evropská města, Vídeň rozhodně nesmíte minout! Navíc se tam dostanete velmi snadno ať už autem, vlakem nebo autobusem. Nebudete litovat!

A co vy? Byli jste ve Vídni? Líbila se Vám? :)

ČTYŘI DOHODY - moudrost starých Toltéků

Představte si svět, kde se nebudete bát odejít z místnosti, aniž by vás ostatní hned pomluvili, kde bude komunikace jasná a přímá, nedorozumění nebudou existovat, nebudete si brát nic osobně, protože každá

pravda má svůj rub i líc a kde se všichni lidé budou snažit konat a jednat nejlépe, jak jen mohou.

O tom jsou 4 dohody, kniha jejímž autorem je don Miguel Ruiz, který se v knize prezentuje jako potomek starobylého kmene Toltéků, nebo-li mužů a žen poznání. Don Miguel Ruiz se narodil na mexickém venkově otci léčiteli a matce šamance, avšak i přes zaměření jeho rodiny na přírodní léčitelství, Miguela vábila moderní medicína a tak se stal chirurgem. Vše se mu však změnilo jednoho večera, kdy usnul za volantem, naboural do betonové zdi a tak se ocitl v těsné blízkosti smrti. Vzpomíná na to, jak opustil své fyzické tělo a zachránil své dva kamarády. Po tomto šokujícím zážitku začal Miguel intenzivně zkoumat své nitro a tím se také dostal zpátky ke své rodinné tradici a Toltécké filosofii.

PRVNÍ DOHODA – NEHŘEŠTE SLOVEM

Hovořte jako osobnost. Říkejte jen to, co si myslíte. Vyhýbejte se užívání slova proti sobě nebo k pomlouvání druhých. Užívejte sílu slova ve jménu pravdy a lásky.

Kdyby fungovala klidně i jen tato první dohoda, svět by byl opravdu o mnoho lepším místem pro žití. Můj kamarád má jeden oblíbený vtip, kterému se vždy s lehkou hořkostí pousmějeme. Je krátký – Chcete říct vtip? Povídají si tři herci v hospodě, jeden odejde na záchod a ty dva ho nepomluví! Je krátký, hořký a aplikovatelný nejen na herce, ale na většinu společnosti. Slovo má obrovskou sílu a dokáže hodně ublížit a jestli vytvořit nějakou dohodu, tak tuhle.

DRUHÁ DOHODA – NEBERTE SI NIC OSOBNĚ

Nikdo nedělá nic kvůli vám. Co druzí říkají a dělají je projevem jejich vlastní situace a snů. Když budete imunní proti názorům a činům druhých, nestanete se obětí zbytečného utrpení.

V kapitole této dohody popisuje autor příběh matky a dcery. Matka se vrátila po dlouhém a náročné dni z práce, bolela jí hlava a jindy dceřin roztomilý zpěv jí zněl jako vřískot. Zakřičela na ní ať toho nechá, že zpívá hrozně a dcera už od té doby nikdy nezpívala. Hlava matku brzy přebolela, ale rána v srdci její dcery už zůstala navždy.

Tahle dohoda je dost náročná, často totiž lidé chtějí znát náš názor a my ho musíme sdělit tak, aby pochopili, jak to myslíme, ale zároveň je neurazili.

Je dobře, že si se sdělováním našich názorů dáváme tu práci, názory ostatních jsou důležité a až my budeme potřebovat pomoc, také nebudeme chtít slyšet, že jsme hrozně tlustí, náš vkus je na nic,vážně neumíme zpívat ani malovat a při tanci vypadáme jako při záchvatu, ale když nám někdo řekne – neboj každý se občas zakulatí, pár hodin ve fitku to zpraví nebo hele tohle asi není úplně tvoje parketa, ale vsadím se, že něco jiného ti půjde mnohem lépe, tak poznáme, že ten člověk je opravdu přítel.

TŘETÍ DOHODA – NEVYTVÁŘEJTE SI ŽÁDNÉ DOMNĚNKY

Nalezněte odvahu klást otázky a vyjádřit, co skutečně chcete. Komunikujte s ostatními tak jasně, jak jenom dovedete, abyste se vyhnuli nedorozumění, smutku a dramatům. Pouze touto jedinou dohodou dokážete zcela změnit svůj život.

Komunikace, komunikace, komunikace..pojďme si promluvit..musíme si promluvit..vysvětli mi to, já tě nechápu..tak mu/jí to řekni pořádně.. Vyspělá komunikace slovem nás prý asi nejvíce odlišuje od zvířat, ale vsadím se, že zvířata si často rozumí mnohem více než lidé a přiznávám, že tohle se také ještě učím.

ČTVRTÁ DOHODA – DĚLEJTE VŠE TAK, JAK NEJLÉPE DOVEDETE

Vaše činnost se mění od okamžiku k okamžiku, bude vypadat jinak, když jste nemocní než když jste zdraví. Dělejte však za všech okolností vše, jak nejlépe dovedete a vyhnete se zbytečným soudům a lítosti.

Tato dohoda je velmi důležitá, pokud odvedete jakoukoli práci nejlépe, jak jen dovedete, můžete na sebe být právoplatně hrdí, protože překonat lenost je občas dost náročné a myslím si, že kor v dnešní době je dobře odvedená práce nekonečně ceněná.

Knihu čtyři dohody vydalo u nás nakladatelství Pragma. Také knihu můžete shlédnout jako divadelní hru v podání Jaroslava Duška v klubu Lávka, ale spíše se štěstím, protože je zatím beznadějně vyprodaná.

Jakýsi zvukový záznam také můžete najít zde: http://www.youtube.com/watch?v=8Jvn8aF1Q-M

Hipoterapie - léčba koněm

Už odmalička mám dost velké problémy s páteří, bolí mě záda, křiví se mi a žádné rehabilitace mi moc nepomáhají. Jediné, co moje záda spolehlivě srovná je jízda na koni. Jezdím už nějakých devět - deset let a musím říct, že pokaždé, když jsem na čas jezdit přestala, moje záda začala dost trpět a já samozřejmě s nimi.

Dost stará fotka - poník Bonnie

Přibližně před pěti lety jsem se seznámila s pojmem hiporehabilitace nebo jinak hipoterapie a začala pátrat po tom, kde bych se tady v Praze s ní mohla seznámit blíž. V dnešní době to samozřejmě není nijak těžké, prostě naklapete do Googlu hipoterapie Praha a už vám vyjíždí první výsledky. Nejvíc mě tenkrát zaujal jezdecký klub Braník, neboli TJ Orion a nakonec jsem u něj také zůstala.

Koně jsou fajn, jezdecké kluby také, ale kdo si jako já už nějakými prošel zjistí, že tam panuje dost nepříjemná konkurenční atmosféra, hlavně pro nováčky. To jsem však na Braníku nezažila, možná to bylo tím, že jsem se tam nesnažila zapojit do jezdeckého klubu, ale chtěla jsem jen dělat hipoterapii, těžko říct.

Hipoterapie je rehabilitační metoda, která může pomoci širokému spektru pacientů.

Je věkově neomezená a pacient, ať už dítě nebo dospělý, si díky hipoterapii může zlepšit koordinaci pohybů, senzomotoriku a posílit různé svalové skupiny. Po psychické stránce hipoterapie také velmi pomáhá. Pacient je v příjemném, bezstresovém prostředí, cítí hladkost kůže, teplo a klidný tep koně a rehabilitant s ním promlouvá o příjemných tématech a oba se snaží najít si k sobě cestu.

Adámek

Hiporehabilitace je vhodná pro pacienty s roztroušenou sklerózou, skoliózou, svalovou disbalancí, mozkovou obrnou s obezitou, kardiovaskulárními onemocněními, ale také třeba pro slepce, pro lidi s Downovým syndromem nebo schizofrenií.

S pacientem se podle potřeby cvičí, mluví nebo jen chodí, důležitým faktorem je zde příjemná atmosféra, pomazlení se s koněm a navázání kontaktu. Myslím, že už jenom fakt, že jsou děti venku a v kontaktu se zvířaty a přírodou velmi pomáhá, natož potom příjemně houpavý pohyb koně.

Emička

Pokročilí jezdci se později mohou zúčastnit samostatného tréninku, případně paravoltiže a paradrezury.

Myslím, že dětem i dospělým se na statku moc líbí, dříve jsme mohli chodit ven, ale teď se bohužel kvůli golfovému hřišti musíme zdržovat jen na jízdárně. Nám to však zase tolik nevadí na statku panuje příjemná atmosféra a i já se vždy po odpoledni stráveném v Braníku vracím domů s úsměvem na tváři. Jen mě mrzí, že tam kvůli škole a dalším povinnostem nemohu chodit tak často, jak bych chtěla.

Kdybyste měl někdo zájem jít se tam podívat, není problém. Každá dobrovolná ruka je dobrá. Hipoterapie probíhá každou středu a neděli cca od tří hodin a mě tam tuhle neděli konečně už také uvidíte! 

Stašek 

Být někým jiným..

Natáčení je krásná práce. Spolupracujete se spoustou fajn lidí z nichž většina má výborný smysl pro humor, případně naprosto dokonalé komediální schopnosti, takže se rozhodně nenudíte a ještě k tomu dostanete docela dobře zaplaceno. J

Jak je však známo – každá mince má svůj rub a líc a takové filmové natáčení hlavně! Asi mi to neuvěříte, ale občas musíte vytrpět opravdové peklo než se scéna opravdu podaří.

Kolem natáčení koluje spoustu mýtů a..no drbů. Ne všechny jsou pravdivé a tak se je pokusím vysvětlit a budu doufat, že to jen nezhorším. J

1) Texty jsou těžké, ale herci se je učí snadno – Tohle není úplně pravda, herci jsou sice zvyklí na hromady textu, ale když se před ně dostane něco, z čeho polovinu slov nikdy neslyšely a od druhé půlce sice slyšeli, ale stejně nevědí co to znamená, tak je to občas dost těžké.

Typickým příkladem je oznamování diagnózy pacientům. „Po vyhojené chorea minor dáme vždy provést tonsilektomii.“ Aneb po vyhojeném čem provedu co? Naštěstí jsou při natáčení často přítomni profesionálové z oboru, kteří vám to rádi pomocí další stovky termínů vysvětlí.

2) Při erotických scénách mají herci doopravdy sex – Je pravda, že o tomhle jsem už také několikrát slyšela, ale z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že NE! Pravdou je, že často mezi herci vzniká určitá přitažlivost, ale řekněte mi, jaké by pro vás bylo mít sex s někým, koho třeba zase tolik neznáte, před kamerami, světly a přibližně dvacítkou lidí, kteří kolem vás chodí, měří si vás kvůli ostrosti, líčí vás a češou, aby vám to v televizi slušelo a říkají vám jak na to – kam dát ruku, kam nohu apod. No, není to jednoduché, pravdou je, že tyhle typy scén nejsou vždycky úplně příjemné ani ostříleným profesionálům.

3) Facky jsou jen na oko – Ne nejsou. Fackovala jsem, byla jsem fackována a vždycky to bolelo. J

4) Rvačky, únosy a akční scény jsou vždy pečlivě nacvičené – Samozřejmě je vše pečlivě nacvičené pokud jde o hodně náročné scény, to ano. Když jde o hromadné rvačky nebo o nějaké delší souboje, vše se cvičí s profesionály dopředu, aby při natáčení bylo všechno ok. Ovšem já mám krásnou historku z mého natáčení, kdy jsme hráli scénu únosu. Měla jsem jít po chodníku a dva muži měli u mě zastavit s autem a unést mě. Byla jsem trochu nervózní, moc často unášená totiž nejsem a tak jsem ptala: „Vyzkoušíme si to? Jak to mám udělat?“ Pokyny od dvou kaskadérů byly jasné: „Hele, dělej si co chceš, klidně kopej, snaž se vyvléknout, my tě do toho auta stejně dostaneme.“ A bylo to tak.

5) Herci si líbací scény užívají – nevím jak ostatní, ale u mě to není pravda. Tyto scény mi nevadí, ale neužívám si je.  „Zvuk jede, kamera jede, začněte se líbat a akce.“  „Stop! Stop! Proč jste se nezačali líbat? No, tak ještě jednou!“ I když se to dá snadné, některé věci nejdou hned na povel.

6) Když jsi známá máš spoustu výhod – Ano i ne, je pravda, že pro tebe občas někdo něco udělá rychleji nebo poctivěji, ale není to tak vždycky. Například ve škole mi to občas všechno dávali pěkně „sežrat“, ale zase musím uznat, že jsem párkrát mohla předběhnout frontu v obchodě, kině nebo divadle.

7) Populární herci jsou namyšlení – Ne! Nesetkala jsem se zatím ani s jedním hercem, který by byl nějak nepříjemný nebo namyšlený. O některých to koluje, ale řekla bych, že jsou to spíš výjimky. Ironií je, že ti nejarogantnější jsou většinou začínající herci nebo ti nejméně úspěšní.

8) Zkušení herci nejsou nervózní – Snad každý herec je nervózní před prvním natáčecím dnem. Neví totiž jaká bude parta lidí, jestli ta role je opravdu pro něj dobrá apod.  Je to prostě jak při nástupu do nové práce, samozřejmě u filmu se hodně lidí navzájem už dlouho zná, ale stejně nikdy nevíte, jak vám to v novém složení bude klapat. Představte si, že byste třeba každé tři - čtyři měsíce měli nastoupit do nové práce, k novému šéfovi a novým kolegům, takže asi tak.

9) Herci jsou v naprostém pohodlí - Tradičně se léto točí v zimě a zima v létě a aby se zamaskoval pot v horku nebo vydechující pára v zimě, používají se dost kruté triky.

Například, když je horko a točí se polodetail, nebo-li takzvaně rozhovor face to face nedbá se na to, co máte dole na sobě. Takže se stane, že stojíte třeba na ulici jen v kraťasech a v zimní bundě a kulichu, což většinou pobaví, ale občas i dost pohorší ostatní kolemjdoucí.

Horší variantou je zima. Sice můžete mít kolem pasu deku, ale když máte v puse kostku ledu, aby vám na akci nešla pára od pusy tak stejně moc nepomůže. Namodralé rty vám potom přejedou rtěnkou a drkotání prostě musíte překonat!

10) Vše je jen na oko – Hodně lidí si myslí, že všechno je jen na oko a spousta věcí se dodělává pomocí triků a v počítači. Komplikované scény se třeba dodělají nebo celé vytvoří v počítači, ale věřte, že rány a pády občas zabolí, dorty na obličej padají, auta se bourají, věci se rozbíjejí a slzy tečou.

Film je krásná iluze a věřte mi, že některé triky je lepší nevyzrazovat. Není nic lepšího než si užít skvěle natočený film se zatajeným dechem a nemyslet na to, jak to asi udělali.

Vaše Adriana

Josefov

Kdo byl dneska aspoň chvíli venku, zjistil, že pohled z okna na sluncem rozzářenou krajinu dost klame. Venku je totiž celý den kolem nuly a k tomu občas dost zafouká, takže ideální den na lyžování na horách nebo na kochání se sluncem, ale z postele. Nic pro nás teplomilné.

Já však udělala úplný opak a vyrazila do centra Prahy, prohlédnout si synagogy ležící v původní židovské čtvrti. A výsledek? Omrzlé nohy, ruce a tváře, ale krásný a vzhledem k minulosti židů trochu smutný zážitek. No..nechte si vyprávět. J

Židovská čtvrť, která byla dříve označována jako Židovské ghetto je část Prahy 1, v níž žila pohromadě židovská komunita. Židé, jakožto bohem opravdu tvrdě zkoušený národ, museli totiž žít ve všech městech naprosto odděleně od křesťanského obyvatelstva (1215 – Lateránský koncil) a proto židovské čtvrti nejsou žádnou výjimkou. Najdeme ji  třeba i v Boskovicích, Třebíči nebo v Uherském Brodě.

V Praze se bohužel po asanaci v 80.letech 19.století zachovalo pouze 6 dodnes stojících synagog a k tomu židovský hřbitov s obřadní síní.

My jsme začali u Maiselovy synagogy, která byla postavena na konci 16. století primasem Židovského města Mordechajem Maiselem. Je postavená v renesančním stylu s trojlodním půdorysem, důležitou součástí je ženská galerie na úrovni prvního patra, která slouží pro oddělení mužů a žen při bohoslužbách. Dnes tato synagoga není aktivní a slouží především jako muzeum s expozicí zaměřenou na dějiny Židů v Čechách a na Moravě.

1. Maiselova synagoga

Jako další jsme navštívili velkolepě vyzdobenou Španělskou synagogu, jež je vystavěna v maurském slohu a ve které můžeme vidět pokračování expozice Maiselovy synagogy. Zde také působila jako varhaník skladatel české národní hymny František Škroup.

2. Španělská synagoga

Synagoga, která na mě opravdu zapůsobila byla Pinkasova. Po celé délce jejích stěn se táhnou ručně psaná jména 80 000 padlých Židů za 2. světové války. Při pohledu na ty stěny vás mrazilo v zádech.

3. Pinkasova synagoga

A zamrazilo nás ještě více, když jsme vystoupali do prvního patra, kde je instalována expozice obrázků dětí, které byly odvezeny do Terezína. Z 8 000 deportovaných přežilo pouhých 242. Tato expozice byla opravdu silná, nejednou jsem narazila na ženy se slzami v očích a potemnělé tváře těch, kteří možná na stěnách našli jména svých příbuzných, či kamarádů.

4. Starý židovský hřbitov

Další synagogou byla Klausova, kde jsme se na ženské galerii mohli podívat na expozici zaměřenou na svátky a každodenní život Židů a pak už se naše zvědavost obrátila na Starý židovský hřbitov, kde jsou hroby, kvůli nedostatku místa, naskládány na sobě až v deseti vrstvách. Na hřbitově se nachází přibližně 12 000 náhrobních kamenů a nejvýznamnější osobností je bezpochyby rabi Jehuda Liwa ben Becalel, známý jako rabi Löw, který je spojen hlavně s postavou Golema.

5. Náhrobní kameny

Poslední Staronová synagoga je jednou z aktivních synagog, což znamená, že se v ní stále konají bohoslužby. Je to prý nejstarší aktivní synagoga na světě.

Aktivní synagogu poznáme podle svatostánku u východní stěny v němž jsou přechovávány dva svitky Tóry. Tu však vidět nemůžeme, protože je ukrytá za oponou a dřevěnými dvířky, přikrytá pláštíkem na Tóru a ozdobená stříbrem. Sakrální část je zde přísně oddělena od lidí a náboženské texty se vyndávají pouze při bohoslužbách.

Do aktivní synagogy si také všichni muži musí zakrýt hlavu, pro ty kteří  nemají čepice nebo kapuci jsou u vchodu připravené kipi, neboli jarmulky.

6. Staronová synagoga

7. Pohled na svatostánek se schovanou Tórou

Vstupné do pražských synagog se pohybuje od 200 cca do 500 Kč, ale rozhodně to stojí za to! Doporučuji vyrazit brzy ráno nebo se obrnit velkou trpělivostí, protože židovské památky lákají opravdu davy turistů!

Co vy? Byli jste tam někdy? Jak na Vás místo působilo?

Zdroje obrázků: 

http://www.praguewelcome.cz

http://www.jewishmuseum.cz

Výlet za vínem a čardášem

BUDAPEŠŤ

Do Budapeště jsem se těšila víc, než do jakéhokoli jiného evropského města. Představovala jsem si jakousi kozáckou divokost, temně zelené kabátce, černé kožešiny, šavle, krásné budovy a jiskry v černých očích Maďarů.

Já vím, že moje představivost občas předhání realitu a je potřeba ji brát s rezervou, ale jakmile se mi vytvoří nějaký obrázek, už mi prostě před očima zůstane.

Budapešť se skládá původně ze dvou měst ležících každé na jedné straně řeky Dunaj. Budín a Pešť, rozdíl mezi nimi je značně viditelný. Zatímco Budín je relativně klidné, úctyhodné město plné památek, pozůstatků z doby římské a kostelů, Pešť je plná života a energie. Zde se nachází většina divadel, muzeí a také samozřejmě nejoblíbenějších barů.

Hned po příjezdu jsme si rychle vybalili a nalákáni pohledem z okénka našeho auta na centrum Budapeště, neváhali jsme už ani minutku a vyrazili prohlédnout si město v noci. Pohled byl skutečně fenomenální! Obrovské nádherné budovy, poskládané jedna vedle druhé podél obou stran břehu, zářící v kontrastu s temnou oblohou a odrážející svůj lesk v řece, byly velkolepé.

Parlament v noci

 

Druhý den nás však čekalo malé zklamání. Pohled na budovu Parlamentu byl stále nádherný, ale po prvotním okouzlení jsme si všimli, že se dost podobá tomu v Londýně, jejich Národní muzeum svými sloupy ve stylu antiky (období klasicismu) dost připomíná Řím a že ke krásnému kostelu je doslova jako parazit přilepená nevzhledná budova hotelu Hilton, byl to prostě mix všeho možného.

Procházeli jsme a hledali a narazili jsme na moderní a krásné restaurace, francouzské kavárny, turecké horké lázně, římské amfiteátry, židovskou čtvrť, anglický řetězový most a na spousty dalších monumentů a památek, které se přetvářejí Budapešť na typickou evropskou metropoli.

Celou dobu jsem se sama sebe ptala čím to je? Je to způsobeno různými kulturními vlivy z minulosti, které dříve o území Budapeště tolik bojovaly nebo za to může globalizace a okukování od ostatních států?

Budapešť je krásná, je nádherně majestátní jako každé moderní evropské velkoměsto, ale i přesto jsem byla trochu zklamaná. Hledala jsem totiž něco, co naplní moji představu o Maďarsku, něco o čem bych si mohla říct – ANO, tohle je maďarské, tohle je to, co vystihuje jejich kulturu!

Podařilo se ve chvíli, kdy jsme vystoupili na zastávce metra Hosok tere, (přepsáno česky) abychom si prohlédli Náměstí hrdinů a hlavně památník Milénia. Bylo krásně jasno a tak jsme za ním zahlédli obrysy tajemně tmavé věžaté budovy.

Vešli jsme do městských sadů Városliget a uviděli nádherné bruslařské kluziště jehož kulisou byl hrad Vajdahunyad. Tento hrad dříve osidloval uherský panovnický rod Hunyady a je pro mě takovou architektonickou hádankou.

Skládá se totiž ze tří slohů – najdeme zde gotickou bránu, skupiny románských budov a kapliček a hlavní budovy, které jsou v renesančně barokním stylu.

Tou hádankou pro mě je, jak je možné to takhle krásně sladit dohromady, protože když procházíte komplexem budov, neustále vás něco překvapuje a ohromuje, je to nádherné, najednou máte pocit, že jste se objevili v pohádce. Konečně jsem objevila to, co je v mé fantazii pohádkově maďarské!

Horké jezírko u Szechényho lázní

Co musíte navštívit:

• Budínský hrad
• Matyášův chrám
• Vrch Gellért
• Parlament
• Andrássy út
• Náměstí hrdinů
• Vajdahunyad
• Jakékoli lázně – doporučuji Szechényho nebo lázně Gellért
• Nádherné mosty přes Dunaj

P. S. Nelekejte se forintů, užívejte si, že za oběd platíte 1200 a za kafe nebo za čaj 500. Doma by se mi 1200Kč dát za jídlo nechtělo, ale v Maďarsku je to docela zábava.

Největší trdelník na světě!

Vítězné náměstí 

Fronta do Szechényho lázní

Průběžné informace

Ahoj! 

Pokud překonám svojí technickou nezručnost spojenou s nespolupracujícím počítačem, tak bych zde chtěla založit pár nových záložek, složek, rubrik..nevím jak přesně to pojmenovat, do kterých budu směřovat své příspěvky.

Jednou z nejdůležitějších rubrik bude Moje cesty za dobrodružstvím. Miluji výlety, cestování, cestopisy a vše co s tím souvisí a jakmile mám příležitost vytáhnout paty z domu, neváhám a jedu. Před časem jsem si koupila takovou tu parádně cvakající zrcadlovku a za těch pár let jsem se s ní naučila dělat docela hezké fotky, takže k této rubrice slibuji i barevné ilustrační fotografie.

Další složka ponese název Být někým jiným. Ta bude věnovaná filmům a seriálům ve kterých jsem hrála od dětství, až do současnosti. Nechci o tom psát kvůli tomu, že bych si myslela, že jsem jiná, lepší nebo se na vás jiným způsobem „vytahovala“, jak by si někdo mohl myslet,  ale hlavně proto, že to byla a je důležitá součást mého života, můj koníček a práce. Navíc si myslím, že je zajímavé podívat se do zákulisí, ne? J

Zatím poslední složkou (nejspíš časem ještě přibudou) je Kouzla každodennosti. Do této bych chtěla směřovat veškeré mé myšlenky, nápady a postřehy z každodenního života.

Doufám, že vám zatím mé rozdělení vyhovuje a také, že se vám tématicky zaměřené články budou líbit.

Mějte se fajn a těším se u prvního opravdového článku.

Vaše Adriana

P.S. Jestli chcete, napište mi do komentářů, do které rubriky byste chtěli první článek a já něco vymyslím. :)

Vítejte!

Dobrý den,

jmenuji se Adriana Neubauerová a vítám Vás na mém nově vznikajícím blogu. Ráda bych Vám hned ze začátku řekla, čím se zde budu zabývat nebo na jaká témata se budu orientovat, ale bohužel to sama ještě nevím. Popravdě, v blogerském světě jsem tak trochu nováček a i přesto, že mě už dlouho táhne si nějaký ten svůj internetový "deníček" založit, nikdy jsem moc ostatní blogy nesledovala. 

Mám hlavu plnou nápadů a myšlenek a doufám, že mi tenhle blog pomůže je trochu sumarizovat a také protřídit na reálné a nereálné, takže ze začátku asi čekejte takovou všehochuť a uvidíme jestli po čase najdeme ten správný směr, kterým se vydat.

Dále.. někdo asi ví, že jsem dřív něco natáčela a je to pro mě trochu zvláštní, ale chytlo se mě pár fanoušků a co je ještě zvláštnější - oni mi stále fandí a podporují mě i v době, kdy mě zrovna v televizi nevidí.

Takže tenhle blog bych ráda věnovala nejen svým kamarádům na které bohužel často nemám čas, ale hlavně těm milým lidem - fanouškům, kteří mi drží palce a podporují mě.

Děkuji,

Vaše Adriana