Co mě naučila vysoká škola?

Tohle zkouškové bylo pro mě dost náročné, takže se omlouvám, že jsem blog zanedbávala, ALE zkoušky jsem dodělala, potom jsem se zrelaxovala na Krétě a nabrala energii u koníků, takže jsem plná sil a teď  tu zase bude jeden článek za druhým! Pomalu se přepínám do prázdninového módu plného cestování, zážitků a zábavy, ovšem než se přepnu úplně, pojďme si ještě zavzpomínat na to, co nás učí vysoká škola. Co si budeme povídat, život vysokoškoláka není jenom o vzdělávání se..:)

Vysoká škola mě naučila:

1) Mluvení a přednášení referátů na témata, o kterých nic nevím.

2) Číst a interpretovat knihy, kterým nerozumím.

3) Používání spousty krkolomných cizích slov se sebevědomým výrazem v obličeji a nadějí, že vím co doopravdy znamenají.

4) Přečíst jakoukoli knihu do dvou hodin! (Klidně vás to naučím..:))

5) Napsat referát přes noc.

6) Napsat seminárku přes noc.

7) Napsat ročníkovou práci za dvě noci!

8) Pít drátěnku! (rum s octem) :D

Zkouškové mě naučilo:

1) Naučit se na zkoušku přes noc.

2) 20 000 výrazů stylu: no jo vlastně a ano už si vzpomínám, no jo takhle to vlastně bylo, ale takhle jsem to přeci myslela, já vím, jen jsem to špatně vysvětlila.

3) Opravdové lásce k čokoládě, nočnímu vyjídání lednice a celkově faktu, že ve stresu se NEHUBNE!!

4) Účinně používat výmluvu: „Ale já mám zkouškový..!!“

5) Že opravdu velmi ráda peru, žehlím, vařím a uklízím. (zvlášť, když se musím učit)

6) Pochybovat o tom, že patřím na vysokou školu....na střední školu..na jakoukoli školu..

7) Co DOOPRAVDY znamená slovo prokrastinace a že je to zlá a krutá nemoc, se kterou se téměř nedá bojovat!

8) ....a samozřejmě spoustu jmen a informací, které mě prý jednou budou živit! :-)

Je toho spousty, spousty a spousty! Je to hořkosladké a zábavné! Jestli máte podobné vzpomínky na vysokou školu! Pište! :)

Lesní školka v Chuchli

Dneska jsem konečně po dlouhé době vyrazila na kole za přírodou. Bylo krásné počasí, tak akorát teplo, tak akorát chladno a proto se nám jelo moc příjemně. Cíl naší cesty byl chuchelský zoo koutek a také samozřejmě přilehlý stánek s růžovou limčou a zmrzlinou, kterou jsme si po vyšlápnutém kopci opravdu zasloužili.

Chuchelský zoo koutek je krásný projekt občanského sdružení Mezi stromy, jehož hlavním cílem je podpora zdravého životního stylu dětí a rozšiřování jejich vědomí o zvířatech, přírodě a sounáležitosti s ní.

Zoo koutek najdete v Chuchelském háji, který je ideálním místem na projížďku na kole nebo procházku s dětmi a psem, zvlášť proto, že na ně na konci čeká zmrzlina a spousta zvířátek, takže můžete děti správně namotivovat.

http://www.mezi-stromy.cz/LMKCH/images/LMK_
oslava_l/_MG_6797.JPG

„Ze zvířat je zde k vidění třeba jezevec lesní, rys ostrovid, rys karakal, mýval severní, psík mývalovitý, kuna skalní, liška obecná, sova pálená, krkavec velký nebo káně lesní. Ve výbězích jsou dále například srnci, daňci nebo mufloni, ale také ovce a kozy. Zoo koutek dále slouží i jako útočiště pro opuštěná mláďata a raněná zvířata.“ http://www.mezi-stromy.cz

Dále tam najdete dětskou dílničku, hřiště nebo i divadélko. Pro děti je tam připravován buď dopolední nebo i odpolední program, takže když je hezké počasí mohou strávit venku klidně celý den.

http://www.mezi-stromy.cz/LMKCH/fo1.html

Ovšem malá zoo nemusí být cílem cesty jen pro rodiny s dětmi, je to hezké odpočinkové místo pro sportovce nebo jako veselé překvapení pro vaší polovičku. Až bude hezky, neváhejte a běžte na procházku, zvířátka pobaví i potěší a pokud nemáte rádi zvířátka, můžete si tam dát třeba párek a pivo.

Vaše Adriana :-)

O chřestu

Na cestování miluji jídlo! Tradiční kuchyně a místní speciality mi nikdy nesmí ujít. Přibližně před rokem jsme si s kamarádkami udělaly takový malý výlet do Kolína nad Rýnem. Celé čtyři dny jsme si pochutnávaly na dobrotách, procházely se po městě, obdivovaly památky a nakupovaly tak, jak to dokážou jenom holky. Ovšem z Kolína jsem si tenkrát nepřivezla pouze kilo navíc a nové oblečení, ale i novou dobrotu, která se v naší rodině velmi rychle uchytila. Tou dobrotou byl CHŘEST!

Chřest je označován jako jídlo pro gurmány a přírodní elixír mládí. To první označení vyplývá pravděpodobně z toho, že je to zelenina sezónní a je po ní velká poptávka a tudíž i cena není úplně nízká. Druhé označení se traduje hlavně kvůli nepřebernému množství vitamínů a minerálních látek, které obsahuje.

Letošní sezóna se kvůli zimě trochu opozdila, takže ještě máte čas ho sehnat, ale neváhejte, na tržištích už dlouho nebude!

http://www.dama.cz/domacnost/pestovani-chrestu-2861

Chřest můžete v regálech a na tržištích najít většinou ve dvou podobách – chřest bílý a chřest zelený. Oba dva druhy jsou velmi zdravé a dietní. Prospívají ledvinám a močovému ústrojí a prý jsou dobré i na srdce a proti pálení žáhy.

Připravit se dá jednoduše. Buď jako příloha, kdy stačí pouze odkrojit spodní dřevnatou část a bílý chřest oloupat, potom už jen chvíli vařit ve vodě s octem, pomerančem nebo citrónem (podle obliby) nebo se dá chřest připravit také jako hlavní chod.

http://www.lidovky.cz/slavnosti-chrestu-v-ivancicich-d3p-/dobra-chut.aspx?c=A120518_160659_dobra-chut_glu

V Německu mají chřest rádi vařený, zabalený do šunky a přelitý holandskou omáčkou, ovšem můžete ho také zapéct se šunkou a sýrem, dát si ho s kuskusem nebo jako chřestové krémové rizoto. Receptů je nespočet! My si ho dáváme rádi jako přílohu k masu nebo jsme vařili chřestový krém, který mohu jedině doporučit.

Při nákupu poznáte dobrý chřest tak, že není gumový, je pevný a když ho ohýbáte, tak praskne. Také by měl lehce vonět a při tření o sebe maličko vrzat. V lednici vydrží maximálně týden, ale mějte ho vždy dobře zabalený v navlhčené utěrce, aby vám nevyschnul.

http://www.hostovka.cz/clanek.php?clanek=234

Pokud by Vás chřest zajímal a chtěli byste znát nějaké dobré recepty, podívejte se na tyto stránky:

http://recepty.vareni.cz/vyhledavani/?ingredience=bily+chrest

http://www.lidovky.cz/5-nej-receptu-co-uvarit-z-chrestu-dog-/dobra-chut.aspx?c=A120503_095015_dobra-chut_glu

http://www.lidovky.cz/chrest-cqk-/dobra-chut.aspx?o=0&klic=203021

P.S. Prý má i afrodiziákální účinky! :-)

Vaše Adriana!

Dětí jako smetí!

Ahoj,

dnes jsem se rozhodla napsat něco opět trochu osobnějšího, protože v podstatě i o tom je blog, a vzhledem k tomu, že mám za sebou dnes úspěšné vystoupení, tak to bude tak trochu o divadle a o dětech.

Mám takový malý sen, který se točí okolo malého ranče s poníkama, ovečkama, kozama, slepicema, kočičkama, pejskama, s malou zahrádkou a spoustou dětí, které si tam budou moci chodit hrát. Mimochodem - mám hodně snů, takže se teď snažím zjišťovat, které by mohly být teoreticky reálné.
Kvůli jednomu jsem sem se před rokem začala učit italsky, ten další mě chytl už když jsem byla malá a kvůli tomuhle jsem začala učit ve školce.

Víte, když vstoupíte do školky, tak jakoby okolní svět vůbec neexistoval, tady a teď je svět úplně jiný. Vše je plné barev, her, křiku, malých botiček, ručníčků, umyvadýlek, a dětské logiky. Jste jako Alenka v říši divů a nutně se potřebujete zmenšit na okolní velikost, abyste ten drobný svět nějak neponičili a to není úplně jednoduché.

Tady se nehraje podle nějakých pravidel dospělých, tady je vše podle dětí.
Není nic mezi dobrem a zlem - prostě něco se smí a jiné ne, tohle je správně a tohle špatně, někoho máme rádi a někoho ne a když ho máme rádi, tak se na něj usmíváme a když ne, tak se mračíme nebo si ho nevšímáme - vždyť je to tak jednoduché.
Čas v podstatě také neexistuje - je jen dlouze a krátce a to se často odvíjí od dané zábavy.
Holka? Kluk? Já vím, kdo je holka - já jsem kluk a ona je holka, ale proč bych nemohl být kočička? Dobře, tak jo, tak budeš hrát kocourka. Ale já chtěl být kočička..

Jednou děti stále říkaly slovo brambora a pořád se tomu smály - ty jsi brambora, ona je brambora paní učitelka je brambora..A dost! Každý, kdo řekne brambora půjde udělat pět dřepů! A bylo ticho..hrály jsme hru, která je bavila a po chvilce, když jsme se dostali k trochu nudnější části se ozvalo: "Brambora...jéžiš, tak já jdu udělat těch pět dřepů." a potom "Brambora..ach jo, tak já musím taky. Brambora..brambora..brambora..
Věřte mi, nejde se na ně zlobit..:D

Po čase ve školce, když už jsem se vy rovnala s tím, že děti neumí psát, číst ani počítat a tudíž většina dramaťákových her pro ně takhle odpadá, jsem narazila na další problém.
Už jste někdy zkoušeli nějak jednoduše postavit děti do řady? Ne za sebe, jak to mají naučené, ale vedle sebe! Stoupněte si vedle sebe. - znamená, že se skupinka dětí shromáždí do chumlu vedle sebe.  Tak dobře, stoupněte si do řady. - aha děti stojí za sebou.  Ne, takhle, ale do řady vedle sebe. Deset párů očí na mě vyvaleně kouká...Musím holt vstát a postupně si je poskládat podle svých představ..

S dětmi ve školce člověk zažije opravdu spoustu zábavy, ale co víc dětský svět tomu dospělému může snadno otevřít oči. U dětí totiž platí jednoduchá logika, kterou by si dospělí měli rozhodně připomenout.

Je to asi takhle:

"Když  ho nemám rád, tak se s ním nebavím."
"Ale co kdyby měl věc, třeba hračku, kterou bys moc chtěl? Tak by ses s ním začal bavit a kamarádit?"
"Ne...(přemýšlí) tak mu řeknu, ať mi jí půjčí."
"A co kdyby ti jí nechtěl půjčit?"
"Tak ho poprosím.."

No jasně! Můžete se mnou souhlasit nebo říct, že je to hloupost a že takhle to přeci nefunguje, ale já si myslím, že tenhle rozhovor vyjadřuje přesně to, jak bychom se měli chovat. Proč se někomu snažit vtírat a být falešní, jen kvůli tomu, že by se nám mohl hodit.. (Možná proto, že by se nám mohl hodit..:)) Vždyť stačí být slušní, normálně komunikovat a když něco budete potřebovat, tak hezky poprosit. Pokud se k vám potom ten druhý bude chovat nevhodně? Nevadí, vy se bez něj obejdete!

Navíc..spousta lidí tvrdí - mám tě rád, jsi fajn, těším se na tebe, ale když vám to se svou upřímností řekne dítě, je to to nejhezčí vyznání ve vašem životě. (Dneska mi jedna holčička řekla, že mě miluje a že si mě jednou vezme za ženu - nesmíte brát všechno doslova prosím! :D)


Je toho tolik, o čem bych mohla psát, ale bylo by to tak dlouhé a navíc nemám moc obrázků, takže pro obrázkomilce nudné, že by to nikdo nečetl.

Rozhodně máme za sebou krásné závěrečné vystoupení o nemocné princezně a já už se těším na příští rok, až zase uslyším: "Dobrý den paní učitelko.."

Noc Kostelů 2013

Včera jsem se poprvé zúčastnila noci kostelů a bylo to velmi příjemné a zajímavé. Nejsem věřící ani pokřtěná a pravděpodobně ani nebudu, ale musím uznat, že návštěva kostela sv. Petra na mě velmi zapůsobila a celá atmosféra chladné noci kostelů ve mě vyvolala spoustu myšlenek, otázek a fascinace vírou.

Potom už nebude den ani noc, ale v čase večera bude světlo. – motto noci kostelů

Noc kostelů byla celorepubliková akce, která proběhla 24.5. Každý nebo minimálně naprostá většina kostelů v ČR ten den nabízela možnost je navštívit, poslechnout si zpěvy, ochutnat mešní víno, podívat se do „zákulisí“, poptat se na různé informace, setkat se s významnými osobnostmi a pro děti byly připravené různé akce jako například divadélka, seznamování s patrony, malování, navlékání korálků, tvoření si křížků a růženců a další.

Já jsem navštívila Kostel sv. Petra na Poříčí a jeho přilehlou zvonici. Samotný kostel, který byl postaven původně jako románská bazilika a potom mnohokrát přestavován, je krásný. Líbí se mi jeho členitý exteriér a oproti jiným kostelům poměrně skromný interiér (samozřejmě kromě oltáře). Mohli jsme ho prolézt od shora dolů a tak jsem objevila i tajuplné komůrky ve kterých, být tam sama, bych se asi i bála.

Co se programu týká, tak od půl páté byla mše, potom zazvonily zvony na znamení zahájení noci kostelů, od sedmi byla prohlídka kostela s odborným výkladem a potom konečně krásný koncert místního sboru, na který jsem se z určitých důvodů velmi těšila.

Program pokračoval opět prohlídkami a varhaním koncertem a my jsme zatím mohli ochutnat sladké, ale silné mešní víno, podívat se jaké oblečení a hlavně barvu (nevím přesný název) nosí kněz, a navštívit vedlejší zvoničku sv.Petra a zkusit si zazvonit na malý zvon.

 

Akce byla celkově dobře zorganizovaná. V každém kostele byly k dostání letáčky s podrobným programem a mapky na kterých byly zobrazeny nejbližší další kostely. Já však byla dost nepřipravená, takže jsem se s hlavou plnou rozjímání vydala domů.

Na příští rok se ovšem připravím, seznámím se pořádně s programem, teple se obléknu a určitě znovu vyrazím.

I přestože mám hodně výhrad vůči církvi ať už katolické, římsko – katolické, protestantské, husitské nebo jakékoli jiné myslím, že navštívit noc kostelů, poučit se a zamyslet je dost důležité a věřte nebo ne ta noc a procházka Prahou má krásnou atmosféru.

Pro zájemce: http://www.nockostelu.cz/

P.S. Nezapomeňte 8.6. na Muzejní noc! :-)

Koláč pro maminku, aneb děkujeme mami!

Dnes je druhá májová neděle a k ní se neváže nic jiného, než svátek matek, den, kdy byste měli mamce poděkovat, zavzpomínat si, dát jí dárek nebo kytku, nakreslit obrázek nebo jí zkrátka jakkoli, čímkoli udělat radost. My jsme se se ségrou rozhodli upéct koláč.

Bude to trochu netradiční, ale dám Vám sem dnes recept na výborný koláč a vzhledem k tomu, že vařím velmi ráda, nejspíš budu dobrotami přispívat častěji.

 

Na korpus potřebujete:

125g másla

1 hrnek ovesných vloček

100g rozdrcených pšeničných nebo grahamových sušenek

2 lžíce hnědého cukru

Na náplň:

350g nízkotučného tvarohu

100g sýru typu ricotta

1/3 hrnku krupicového cukru

½ hrnu zakysané smetany

2 vejce

Pomerančová kůra

1 lžíce hladké mouky

Nahoru:

Borůvky a borůvková zavařenina

Do mísy dáme rozpuštěné máslo, ovesné vločky, rozdrcené sušenky a cukr, promačkáme a použijeme do rozevírací formy jako korpus a stěny. Necháme 10-15 minut vychladit.

Mezitím si připravíme náplň tak, že smícháme tvaroh, smetanu, ricottu a cukr a pořádně vyšleháme. Následovně vmícháme vejce a pomerančovou kůru a znovu vyšleháme.

Nalijeme do připravené vychlazené formy a necháme 40 – 45 minut péct v troubě na 180 stupňů.

Po vyndání z trouby necháme koláč vychladnout a posypeme borůvkami. V hrnci si mezitím rozehřejeme borůvkovou zavařeninu a tou potom několikrát vrstvu borůvek potřeme.

My jsme pod horní vrstvu daly ještě tenkou vrstvu čerstvého tvarohu s rozdrcenými borůvkami a bylo to dobré. :)

Můžete dozdobit mátovými lístky nebo moučkovým cukrem.

Vše by mělo dopadnout, tak jako na obrázku..:)

Držím palce a vzpomeňte si na maminku! :)

  Vaše Adriana Neubauerová

Karel Malich - expozice světla a tmy

Už docela dlouho jsem měla v plánu navštívit expozici Karla Malicha, vystavenou v jízdárně Pražského Hradu. Ne, že bych trpěla extrémním nadšením pro moderní umění, ale díla Karla Malicha  uznávám, líbí se mi a vzhledem k tomu, že patří mezi velikány českého výtvarného umění a je velmi inteligentní a zajímavý člověk, měla jsem pocit, že se o něm určitě musím dozvědět více.

Rozhodně jsem nelitovala, výstava byla fenomenální a naprosto dokonalá. Jeho kinetické instalace rozvěšené po celé délce původní jízdárny, působily naprosto magicky!

Lehce nasvícené objekty a lesklá drátěná díla, nás doslova přenesla někam jinam, na cizí planetu, do nové tajuplné krajiny, bylo to krásné. Poprvé jsem si doopravdy dokázala představit moderní umění u mě doma, poprvé jsem si opravdu chtěla něco odnést a vystavit doma. Jeho nástěnné plastiky mě opravdu bavily a velmi zaujaly.

Jak už jsem zmiňovala, ze začátku mě výstava moc nelákala a nic speciálního jsem od ní nečekala, ale jsem opravdu ráda, že mi takhle vyrazila dech. 

V podlouhlém prostoru jste se mohli procházet jak jste chtěli a k exponátům jste mohli úplně blizoučko. Přiznávám, že jsem asi stokrát potlačila touhu do zavěšených instalací šťouchat a rozhýbávat je, protože jsem si jistá, že až v pohybu by je člověk doopravdy ocenil. (Dobře, dobře, jednou jsem si šťouchla..:-) )

Na celou expozici jsme se mohli podívat i z nadhledu, což nám dovolilo ocenit skvěle sladěný a vymyšlený koncept celé výstavy, který jakoby hledal inspiraci ve dni a noci.

Vše totiž začínalo v černočerné tmě, kde jsme tmavě lesklé obrysy exponátů sotva rozpoznávali, pokračovalo v šedobílé části s exponáty znázorňujícími krajiny, mraky a vše končilo obrovským rozzářeným kruhem v čistě bílém prostředí. Když se člověk dostal až nakonec, měl doslova pocit osvícení moderní, čistou krásou.

Mám jen jednu dost špatnou zprávu, výstava zítra v šest večer končí a už nebude možnost jí navštívit. Rozhodně ji doporučuji, pokud máte zítra aspoň trochu času, určitě běžte!

Více informací na : http://www.karelmalich.cz/ 

Vstupné: Dospělý - 140 Kč, Student - 60 Kč, Rodinné - 280 Kč

Adriana a továrna na čokoládu

Pro dobrodružství občas není potřeba chodit moc daleko a mě stačilo po výuce ve škole popojít pouze pár kroků Celetnou ulicí a byla jsem v ráji.

Také milujete čokoládu? Já na sladké moc nejsem, ale když už mám chuť na něco sladkého, tak na čokoládu.

            Hořkou čokoládu, mléčnou, bílou, oříškovou, na wafli, na ovoci, se sušenkou, jako pralinky, jako lízátko, tekutou, horkou, ale i jiné sladkosti, jako různá lízátky, bonbony a další dobroty, to všechno najdete v obchodě a muzeu čokolády Choco Story v ulici Celetná.

            Já jsem si tam tentokrát nepřišla zamlsat a pokochat se pohledem na sladké umění, ale absolvovat prohlídku muzea čokolády. Otevřeno mají každý den od 10:00 – 19:00 a vstupné je rozlišené cca od 120 – 180 Kč. Muzeum vás provede historií čokolády, jejím zpracováním a výrobou a cukrář Vám ukáže, jak se vyrábí belgické pralinky i s malou ochutnávkou.

Jako první začali kakaové boby zpracovávat Aztékové a Mayové , kteří z rozdrcených zrn a koření šlehali pěnu, kterou potom popíjeli. Základní tipy na zpracování bobů a jejich tajné recepty se později v době mořeplaveckých výprav a to především díky Cortézovi, dostaly do Evropy, kde se ihned začaly těšit velkému zájmu.

 

Kakaovník, který nalezneme nejčastěji na území Jižní Ameriky, je 5-8 metrů vysoký strom s velkými dužnatými plody (lusky), v jejichž jádru se skrývají kakaové boby.

Kakaové lusky dozrávají dvakrát do roka.

Po sběru se rozpůlí a vylousknou se boby, které se následovně fermentují a suší, aby se předešlo případnému plesnivění. Kvalitu bobů jsou zkušení obchodníci schopni rozpoznat pouze podle samotné vůně.

Když jsou boby správně usušené a připravené k exportu, vyvážejí se do specializovaných továren na čokoládu do celého světa, kde z bobů, postupným drcením a lisováním, vzniká kakaová hmota, kakaové máslo a kakaový prach.

Hmota a máslo se dále používají k výrobě čokolády, prach se používá k výrobě kakaových nápojů nebo čokoládových náhražek.

Mléčná čokoláda vzniká smícháním kakaové hmoty, másla a sušeného mléka, hořká se skládá pouze z hmoty a másla a bílá naopak pouze z kakaového másla a mléka.

Takto namixovaná čokoláda se dále exportuje do čokoládoven a pralinkáren v podobě malých, oválných destiček, které se znovu roztaví a zpracují v pralinky, či jiné čokoládové výrobky.

A jaké byly přísady do čokolády v minulosti? 

Cortéz v roce 1528 dovezl recept, který obsahoval - 700 g kakaa, 750 g bílého cukru, 56 g (2 unce) skořice, 14 zrn mexického pepře, 14 g hřebíčku, 3 vanilkové lusky, špetka anýzu, jeden lískový ořech, muškátový ořech, šedá ambra a vodu z pomerančového květu, oblíbenými ochucovadly bylo například ještě čili nebo jasmínové a růžové květy.

Není divu, že tato čokoláda byla známá svými afrodiziakálními účinky, tohle by probralo kohokoli!

Návštěva čokoládovny je velmi příjemná, expozici vám doplňují zajímavé texty, videa a samozřejmě živá ukázka výroby pralinek a ochutnávka, navíc všude voní sladká čokoláda.

Jestli si potřebujete v pošmourném počasí zvednout náladu, tak rozhodně doporučuji! :)

A povzbudivý obrázek na závěr: 

Gejša - tajemství pod bílou maskou

Myslím, že svět květů a vrb, jak se životu gejš přezdívá, je pro nás velmi zajímavý a přitažlivý a to nejen kvůli Japonsku a jeho krásám jako takovým, ale hlavně kvůli naprosto rozdílnému vnímání žen, jejich společnosti a sexuality.

Zatímco u nás jsou často v kurzu vnadné, opálené a hlavně odhalené krásky, ve světě květů a vrb je to naopak. Tam je pro muže vzrušující bílá tvář, červené rty a tajemství skryté pod vrstvami oblečení. Gejša tam není žádnou levnou prostitutkou, ale naopak velmi drahou společnicí, která co se vzdělání a vtipu týče, nesmí za mužem zaostávat.

Tuto esej jsem psala v rámci mého studia antropologie umění na Karlově Univerzitě a teď ji pro Vás lehce zkrátím a poupravím, aby jste i vy mohli zjistit, jaké tajemství se skrývá pod bílou maskou.

V naší společnosti (a nejen u nás) často dochází k zaměňování gejši za japonskou prostitutku, proto myslím bude dobré hned ze začátku vše objasnit a vysvětlit si, co se doopravdy skrývá pod názvem „gejša“.

„Slovo „gejša“ se skládá ze dvou částí gej a ša,  kde  „-ša“ je jen příponou, jakými jsou v češtině „- istka“ nebo „- ice“. Gej je běžné slovo s řadou významů zahrnující umění, dovednosti a schopnosti.“  Japonec, který neumí pobavit společnost je v každodenním životě označován jako člověk bez gej, jinými slovy, tento člověk zkrátka není zábavný. Tímto se dostáváme k hlavnímu úkolu gejši – bavit společnost.

Klienty gejš jsou většinou lidé z nejvyšších vrstev, kteří jsou za jejich profesionální společnost ochotni zaplatit celé jmění.

Gejši mají ve svém repertoáru vše, co je libo – od tradičního japonského tance a hry na šamisen (japonský strunný nástroj), přes dramata a poezii až po čajové obřady.

Tanec gejš - často s vějířem

Gejši také samozřejmě musí skvěle ovládat etiketu a sledovat současné dění v politice a sportu. Dále zvládají plynulou konverzaci, rychlé odpovědi, hravé, ale neurážející vtipkování, případně lehké laškování. Gejša by měla být dokonalou souhrou krásy, šarmu a inteligence.

Dále se tedy podíváme blíže na to, co ji zdobí, dnes konkrétně na líčení a účes.

Gejši se rozdělují na maiko a geiko. Maiko je gejša učednice, která se od své starší sestry geiko odlišuje pestřejším oblečením, množstvím ozdob ve vlasech a také rozdílným líčením obličeje.

Bílé líčidlo se nazývá šinouri a je typickým znakem nejenom gejš, ale i většiny japonských umělců. „ Historie bílého líčidla sahá až do heianského období, kdy ho šlechta nosila při audiencích u císaře v temných, uzavřených komnatách. Tradičně se  do něj přidával slavičí trus, který byl cenným pleťovým tonikem, dnes jsou přísady méně exotické.“  První líčidla se také vyráběla na bázi olova a byla značně jedovatá.

Před použitím bílého líčidla se na obličej a šíji nanáší olejová pasta, aby byla pleť krásně hladká, hydratovaná a make-up vydržel celý den. Poté se nanese bílé líčidlo, nejprve od krku a šíje dolů a nakonec i na obličej.

Na šíji se u mladých gejš nechávají dvě nebo tři výseče holé, nenalíčené kůže ve tvaru W. Na muže působí pohled na „obnaženou“ kůži na šíji silně eroticky. Na to, aby bylo líčení přesné a pokaždé stejné se používá šablona.

Pruhy nahé kůže bez líčidla také lemují spánky a čelo, celé to tak působí velmi rafinovaně, bezelstně poodhaleně a nutí muže hledat tajemství gejš pod bílou maskou.

„ Dva bílé klíny líčidla roztínají šíji, zbývá po nich ostré „w“ nenalíčené kůže letící jako šípy směrem od linie vlasů. Kontrast mezi dokonale bílým líčidlem a obnaženou kůží je nejsilnější erotický prvek vzhledu, kterým se svět květů a vrb pyšní.“

Dalším velmi důležitým krokem je zvýraznění nebo spíše přímo zkontrastnění obličejových rysů. Obočí často bývá úplně vyholené a domalované tužkou do ideálního tvaru, který představuje větývku vrby. Oči jsou v silném kontrastu s bílou maskou nalíčeny nachově černou linkou, v koutcích lehce rozmazanou a s přidanou červenou nebo růžovou barvou.

Ústa a jejich líčení jsou velmi symbolická. Použitá je karmínově rudá rtěnka a ideálním tvarem je malé okvětní poupátko. Na začátku učení si mladé gejší učednice (maiko) líčí pouze spodní ret, což opět symbolizuje mládí a nezkušenost. Po čase se poupátko rozvine a s přibývajícími zkušenostmi a umem si může mladá dívka začít líčit oba rty.

Stejně jako líčení i účes hraje u gejš velmi symbolickou roli a to zvlášť u gejši učednice maiko. Její styl účesu se rozděluje na pět druhů a každý symbolizuje určitou změnu v životě mladé maiko.

Prvním typem je Warešinobu. Tento účes je úplně prvním v profesionálním životě gejši a znázorňuje její nezkušenost a nevinnost. Typickým znakem pro tento účes je červenobílá puntíkovaná stuha, horizontální zdobená spona protažená uzlem a velké množství zdobených jehel odpovídající ročnímu období.

Zjednodušeným účesem Warešinobu je účes Ofuku, pro něj je typická červená stuha viditelná zezadu. Dříve tento účes symbolizoval ztrátu gejšina panenství, dnes pouze informuje o změně statusu z maiko na geiko, čehož se dosahuje okolo 18. roku nebo, když gejša pracuje tři roky.

Kacujama a Jakko-šimada jsou dva typicky festivalové účesy. První je určen na gionský festival a druhý na oslavu nového roku.

Účes Sakko se nosí poslední měsíc kariéry maiko. Tím, že si vrcholek účesu zastřihne, dává gejša najevo své rozhodnutí stát se geiko.

Pro geiko jsou potom důležité tři hlavní účesy, hlavně v prvních letech práce, kdy je hodně využívá na různá vystoupení. Tyto účesy jsou však vyráběny výhradně jako paruky. Prvním a nejslavnostnějším  je účes šimada, dalším v řadě je cubuši šimada, který je jednodušší, ale stále nevhodný pro obyčejné nošení. Posledním důležitým  účesem je mae-ware, který se nosí pouze při tanečních vystoupeních, a to pouze v případě, že jeho nositelka hraje mužskou roli.

Důležitou roli při zdobení mají také jehlice a spony kazaši. Pro každý měsíc je typická jiná spona s jinými motivy. Lednová se rok od roku liší, objevují se motivy jako je honění káči nebo pouštění draka. Únorová je typická švestkovými květy nebo narcisy, březnová teplými zlatými barvami, dubnová květy sakur. Symbolem května je vistárie nebo kosatec, v červnu se objevují na sponách hortenzie a vrby a v červenci se odehrává gionský festival na nějž se každý rok navrhuje jiná spona. Srpen je symbolizován ovijnicemi a pampovou trávou, září je spojeno s příchodem podzimu a motivem čínského zvonečku, říjen symbolizuje chryzantéma, listopad červenohnědý javorový list a konečně prosinec je spojen s kulatými rýžovými koláčky a bílými květy.

V Japonsku má vše svůj význam, správný čas a důležitost ročního období se projevuje nejen na sponách, kimonu a obřadech, ale i na takových drobnostech jako je chuť rýže v sushi nebo ideální volba čaje.

Kimono, líčení a účes jsou nedílnou součástí gejšina života. Vytváření účesu, komplikované oblékání kimona a náročné líčení obličeje je důležitou přípravou na tvrdý život gejši. Není totiž jednoduché žít životem určeným zábavě bez jakýchkoli citových vazeb a v prostředí plném konkurence, chtivosti a ženského intrikování. Gejša skrývá svou nervozitu, pocity a touhy pod bílou masku a navrch je chladná, dokonalá a připravená na vše.

Pokud Vás tohle téma zaujalo doporučuji knihu - John Gallagher, Gejša, překlad  Petra Buriánková, nakl. Metafora, Praha 2006, ze které jsem také čerpala asi nejvíce a jsou z ní citace. Pokud byste měli otázky, klidně se ptejte, pokud mi to mé znalosti dovolí, ráda odpovím, případně vyzjistím více informací.

Zdravím,
Vaše Adriana Neubauerová

Bezdomovci - příležitost pro dobrý skutek?

Bezdomovec neboli člověk bez domova..

Alkoholici, feťáci, šlapky, kteří jsou špinaví, páchnou a jde z nich strach. Lidé bez budoucnosti, nemající co ztratit. Chtějí po nás neustále peníze, nenechají se odmítnout, kradou a často znevažují naši pomoc. Znám spoustu lidí, kteří chtěli bezdomovci opravdu pomoci a tak mu koupili pečivo nebo bagetu s dobrým úmyslem a těžce si to odnesli. Také i z vlastní zkušenosti vím, že někteří bezdomovci jsou ve svém žebrání dost neústupní a občas i lehce agresivní, takže jim peníze pro jistotu rychle vydáte. Navíc je jich tolik!

Každý den potkám v Praze spousty bezdomovců, lidí, kteří potřebují jen pár korun a k tomu spoustu nadací a ekologů. Jak se s tím vyrovnat? Jak poznáme, že naše s dobrým pocitem investované peníze půjdou opravdu do rukou potřebným? „Není jednodušší to raději nechat být a jít od toho? Stejně si za to ten bezďák koupí akorát tak chlast nebo drogy nebo..slyšeli jste už o té mafii, která je sem dováží ze zahraničí a pak jim všechno bere?“ Tak takhle ne!

Zkusit si být na jeden den či noc v jejich kůži musí být zážitek, který už bychom nikdy nechtěli zopakovat, a jsem si stoprocentně jistá, že bychom byli šťastní opravdu za každou korunu, protože ať už ty peníze dají do čehokoli, opravdu do čehokoli – pomůže jim to.

Neznáme život na ulici a jsme zaslepení našimi životy, myslíme si, že víme co je pro ně nejlepší – ať si najdou práci, vždyť jsou různé podpůrné programy, nemají být pořád v lihu – pravdou však je, že když jsme to nezažili, tak asi sotva pochopíme, co je v tu danou chvíli pro ně nejlepší.

V souvislosti s touto tématikou jsem objevila pár zajímavých odkazů.

1)      http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=775342

Hotel pro bezdomovce – název trochu mate, nejedná se o hotel pro bezdomovce, ale pro lidi, kteří mají chuť zkusit si být na jednu noc v jejich kůži. http://en.faktumhotels.com/ Tady se můžete přímo podívat na nabídku „pokojů“.

2)      http://www.nocvenku.cz/oakci.html  

      V Čechách zatím, žádný hotel nemáme, ale v Ostravě se minulý rok odehrála velmi zajímavá charitativní akce, díky které si mohli návštěvníci zkusit, jaké to je spát na dlažbě a ještě pomoci těm, kteří to potřebují.

3)       http://pragulic.cz/pragulic-poznej-prahu-jinak/ 

      Tenhle projekt mě opravdu velmi zaujal. Myslete si o bezdomcích co chcete, ale pro mě jsou nevyčerpatelnou pokladnicí životních příběhů a slyšet jich pár naživo mě docela láká! Navíc spousta z nich se na ulici nedostala jen kvůli drogám nebo gamblerství, ale měli pár půjček potom pár dluhů, nemohli splácet druhá polovička je opustila a pak už to jde jedno s druhým. Jestli by se našel někdo, kdo by měl zájem se se mnou zúčastnit, tak dejte vědět. Seberu odvahu a půjdu do toho.

Co dodat závěrem? Víte, někde jsem slyšela jednu krásnou tezi – Co když jsou tu pro to, abychom mohli každý den udělat nějaký malý dobrý skutek? Je možné, že nás vlastně nepotřebují? Že naopak potřebujeme my je, abychom si každý den mohli uvědomit, co máme a jaké štěstí nás v životě provází?

Zkuste to! Na jeden den si naplňte kapsu drobákama a každému bezdomovci, kterého potkáte, jich pár dejte, zkuste to a zjistíte, že někteří z nich vám za to hezky poděkují a vykouzlí tak úsměv na vaší tváři.

Hezký víkend,

 Vaše Adriana

Vídeň - město pro každého

Ve Vídni jsem byla dohromady asi čtyřikrát. S bývalými spolužáky ze střední jsem si tam užila neuvěřitelnou srandu, pro pár je to krásně romantické město, naprosto dokonalé na dlouhé procházky a když jsem tam naposledy byla sama, užila jsem si to o to víc, protože cítit se v cizím městě jako doma je báječný pocit.

Vídeň navštěvuji nejraději před Vánocemi, protože je plná nádherných světle béžových, lehce zašedlých nebo čistě bílých budov, které v souladu s bílým zataženým nebem a popadávajícím sněhem, navozují nádherně vánoční atmosféru. Navíc v noci, když padne tma a Vídeň se rozzáří lampami, spoustou světel, světýlek a nazdobených stromků, je vánoční atmosféra téměř hmatatelná.

Do Vídně se ráda vracím nejen kvůli pohádkovému městu, Vídeňské kávě, Shnitzlu nebo Sacher dortu, ale hlavně kvůli Albertině.

Albertina je galerie umění založená v roce 1768 s jednou z největších světových sbírek grafiky. Trvalá expozice grafiky zahrnuje přibližně 50 tisíc náčrtů, leptů, rytin a kreseb malířů jako byli například Rafael Santi, Albrecht Dürer, Rembrandt, Leonardo da Vinci nebo Michelangelo, který mě osobně zaujal nejvíce. Tato stálá expozice se nachází v nádherných zámeckých pokojích a sálech, které svou velkolepostí zobrazovaná díla téměř zastiňují.

Vedle expozice grafiky se v Albertině koná i mnoho jiných výstav, já osobně jsem navštívila  výstavu van Gogha, impresionistů, Picassa a teď naposledy výstavu pojmenovanou Od Moneta po Picassa. Když se zpětně dívám na seznam mojí návštěvnosti, asi bych si měla rozšířit repertoár. J

Doporučuji mít lístky koupené předem. http://www.albertina.at/en

Ve Vídni kromě doporučované Albertiny můžete vidět spousty dalších budov a památek.

Doporučuji navštívit:

• Zámek Schönbrunn – Barokní zámek, který dříve sloužil jako odpočinkové letní sídlo Marie Terezie, Františka Josefa nebo známé princezně Sissi, je naprostou povinností pro každého návštěvníka Vídně.
• Videňská opera – Staatsoper – Vídeň je na tuto operu patřičně hrdá, protože kde jinde na světě najdeme operu, která by se mohla pochlubit například působícím Richardem Straussem, Igorem Strawinskym a samozřejmě Mozartem. (a mnoho dalšími)
• Zámek Belveder – Je po Schönbrunnu druhým největším palácovým komplexem. Zámek nechal postavit v první polovině 18. století Evžen Savojský, jako své letní sídlo a stálá expozice se chlubí například originálem Polibku Gustava Klimta.

A co rozhodně ve Vídni musíte udělat?

1) Dejte si snídani v Schönbrunnu! - Přímo v areálu paláce sídlí malá restaurace, která nabízí také snídaňové menu. Jeho cena je poměrně vysoká, ale za ten zážitek to opravdu stojí.

2) Půjčte si kola - Ve Vídni na každém rohu najdete zaparkovaná cyklistická kola, která si za malý poplatek můžete půjčit. Výhodou je, že je můžete vrátit do jakéhokoli jiného stojanu po městě a tím pádem se nemusíte vracet na původní stanoviště. Na kole cestování po centru půjde určitě rychleji.

3) K obědu Viener Schnitzell  - Pokud normálně v restauracích nadáváte, že váš český řízek je malý, neváhejte a běžte si dát vídeňský schnitzell. Dostanete jeden, možná i dva v křupavé strouhance obalované řízky, které vám budou přečuhovat z talíře. Nebudete litovat.

4) Po obídku káva a zákusek – Po vydatném obědě si udělejte krátkou procházku do centra Vídně až k Albertině, naproti které stojí známý hotel Sacher, kde vám naservírují prvotřídní vídeňskou kávu a originální čokoládovo - čokoládový Sacher dort.

5) Nakonec ještě dárek rodince – I když Mozartovy koule prodávané ve Vídni v červenozlatém obalu nejsou originál (ten najdete v Salzburgu v cukrárně Fürst, poznáte je podle modrozlatého obalu a jsou všechny dodnes ručně vyráběné) i tak stojí za ochutnání a najdete je na každém rohu.

Vídeň je nádherná v zimě i v létě. Pokud rádi 

navštěvujete evropská města, Vídeň rozhodně nesmíte minout! Navíc se tam dostanete velmi snadno ať už autem, vlakem nebo autobusem. Nebudete litovat!

A co vy? Byli jste ve Vídni? Líbila se Vám? :)

ČTYŘI DOHODY - moudrost starých Toltéků

Představte si svět, kde se nebudete bát odejít z místnosti, aniž by vás ostatní hned pomluvili, kde bude komunikace jasná a přímá, nedorozumění nebudou existovat, nebudete si brát nic osobně, protože každá

pravda má svůj rub i líc a kde se všichni lidé budou snažit konat a jednat nejlépe, jak jen mohou.

O tom jsou 4 dohody, kniha jejímž autorem je don Miguel Ruiz, který se v knize prezentuje jako potomek starobylého kmene Toltéků, nebo-li mužů a žen poznání. Don Miguel Ruiz se narodil na mexickém venkově otci léčiteli a matce šamance, avšak i přes zaměření jeho rodiny na přírodní léčitelství, Miguela vábila moderní medicína a tak se stal chirurgem. Vše se mu však změnilo jednoho večera, kdy usnul za volantem, naboural do betonové zdi a tak se ocitl v těsné blízkosti smrti. Vzpomíná na to, jak opustil své fyzické tělo a zachránil své dva kamarády. Po tomto šokujícím zážitku začal Miguel intenzivně zkoumat své nitro a tím se také dostal zpátky ke své rodinné tradici a Toltécké filosofii.

PRVNÍ DOHODA – NEHŘEŠTE SLOVEM

Hovořte jako osobnost. Říkejte jen to, co si myslíte. Vyhýbejte se užívání slova proti sobě nebo k pomlouvání druhých. Užívejte sílu slova ve jménu pravdy a lásky.

Kdyby fungovala klidně i jen tato první dohoda, svět by byl opravdu o mnoho lepším místem pro žití. Můj kamarád má jeden oblíbený vtip, kterému se vždy s lehkou hořkostí pousmějeme. Je krátký – Chcete říct vtip? Povídají si tři herci v hospodě, jeden odejde na záchod a ty dva ho nepomluví! Je krátký, hořký a aplikovatelný nejen na herce, ale na většinu společnosti. Slovo má obrovskou sílu a dokáže hodně ublížit a jestli vytvořit nějakou dohodu, tak tuhle.

DRUHÁ DOHODA – NEBERTE SI NIC OSOBNĚ

Nikdo nedělá nic kvůli vám. Co druzí říkají a dělají je projevem jejich vlastní situace a snů. Když budete imunní proti názorům a činům druhých, nestanete se obětí zbytečného utrpení.

V kapitole této dohody popisuje autor příběh matky a dcery. Matka se vrátila po dlouhém a náročné dni z práce, bolela jí hlava a jindy dceřin roztomilý zpěv jí zněl jako vřískot. Zakřičela na ní ať toho nechá, že zpívá hrozně a dcera už od té doby nikdy nezpívala. Hlava matku brzy přebolela, ale rána v srdci její dcery už zůstala navždy.

Tahle dohoda je dost náročná, často totiž lidé chtějí znát náš názor a my ho musíme sdělit tak, aby pochopili, jak to myslíme, ale zároveň je neurazili.

Je dobře, že si se sdělováním našich názorů dáváme tu práci, názory ostatních jsou důležité a až my budeme potřebovat pomoc, také nebudeme chtít slyšet, že jsme hrozně tlustí, náš vkus je na nic,vážně neumíme zpívat ani malovat a při tanci vypadáme jako při záchvatu, ale když nám někdo řekne – neboj každý se občas zakulatí, pár hodin ve fitku to zpraví nebo hele tohle asi není úplně tvoje parketa, ale vsadím se, že něco jiného ti půjde mnohem lépe, tak poznáme, že ten člověk je opravdu přítel.

TŘETÍ DOHODA – NEVYTVÁŘEJTE SI ŽÁDNÉ DOMNĚNKY

Nalezněte odvahu klást otázky a vyjádřit, co skutečně chcete. Komunikujte s ostatními tak jasně, jak jenom dovedete, abyste se vyhnuli nedorozumění, smutku a dramatům. Pouze touto jedinou dohodou dokážete zcela změnit svůj život.

Komunikace, komunikace, komunikace..pojďme si promluvit..musíme si promluvit..vysvětli mi to, já tě nechápu..tak mu/jí to řekni pořádně.. Vyspělá komunikace slovem nás prý asi nejvíce odlišuje od zvířat, ale vsadím se, že zvířata si často rozumí mnohem více než lidé a přiznávám, že tohle se také ještě učím.

ČTVRTÁ DOHODA – DĚLEJTE VŠE TAK, JAK NEJLÉPE DOVEDETE

Vaše činnost se mění od okamžiku k okamžiku, bude vypadat jinak, když jste nemocní než když jste zdraví. Dělejte však za všech okolností vše, jak nejlépe dovedete a vyhnete se zbytečným soudům a lítosti.

Tato dohoda je velmi důležitá, pokud odvedete jakoukoli práci nejlépe, jak jen dovedete, můžete na sebe být právoplatně hrdí, protože překonat lenost je občas dost náročné a myslím si, že kor v dnešní době je dobře odvedená práce nekonečně ceněná.

Knihu čtyři dohody vydalo u nás nakladatelství Pragma. Také knihu můžete shlédnout jako divadelní hru v podání Jaroslava Duška v klubu Lávka, ale spíše se štěstím, protože je zatím beznadějně vyprodaná.

Jakýsi zvukový záznam také můžete najít zde: http://www.youtube.com/watch?v=8Jvn8aF1Q-M

Hipoterapie - léčba koněm

Už odmalička mám dost velké problémy s páteří, bolí mě záda, křiví se mi a žádné rehabilitace mi moc nepomáhají. Jediné, co moje záda spolehlivě srovná je jízda na koni. Jezdím už nějakých devět - deset let a musím říct, že pokaždé, když jsem na čas jezdit přestala, moje záda začala dost trpět a já samozřejmě s nimi.

Dost stará fotka - poník Bonnie

Přibližně před pěti lety jsem se seznámila s pojmem hiporehabilitace nebo jinak hipoterapie a začala pátrat po tom, kde bych se tady v Praze s ní mohla seznámit blíž. V dnešní době to samozřejmě není nijak těžké, prostě naklapete do Googlu hipoterapie Praha a už vám vyjíždí první výsledky. Nejvíc mě tenkrát zaujal jezdecký klub Braník, neboli TJ Orion a nakonec jsem u něj také zůstala.

Koně jsou fajn, jezdecké kluby také, ale kdo si jako já už nějakými prošel zjistí, že tam panuje dost nepříjemná konkurenční atmosféra, hlavně pro nováčky. To jsem však na Braníku nezažila, možná to bylo tím, že jsem se tam nesnažila zapojit do jezdeckého klubu, ale chtěla jsem jen dělat hipoterapii, těžko říct.

Hipoterapie je rehabilitační metoda, která může pomoci širokému spektru pacientů.

Je věkově neomezená a pacient, ať už dítě nebo dospělý, si díky hipoterapii může zlepšit koordinaci pohybů, senzomotoriku a posílit různé svalové skupiny. Po psychické stránce hipoterapie také velmi pomáhá. Pacient je v příjemném, bezstresovém prostředí, cítí hladkost kůže, teplo a klidný tep koně a rehabilitant s ním promlouvá o příjemných tématech a oba se snaží najít si k sobě cestu.

Adámek

Hiporehabilitace je vhodná pro pacienty s roztroušenou sklerózou, skoliózou, svalovou disbalancí, mozkovou obrnou s obezitou, kardiovaskulárními onemocněními, ale také třeba pro slepce, pro lidi s Downovým syndromem nebo schizofrenií.

S pacientem se podle potřeby cvičí, mluví nebo jen chodí, důležitým faktorem je zde příjemná atmosféra, pomazlení se s koněm a navázání kontaktu. Myslím, že už jenom fakt, že jsou děti venku a v kontaktu se zvířaty a přírodou velmi pomáhá, natož potom příjemně houpavý pohyb koně.

Emička

Pokročilí jezdci se později mohou zúčastnit samostatného tréninku, případně paravoltiže a paradrezury.

Myslím, že dětem i dospělým se na statku moc líbí, dříve jsme mohli chodit ven, ale teď se bohužel kvůli golfovému hřišti musíme zdržovat jen na jízdárně. Nám to však zase tolik nevadí na statku panuje příjemná atmosféra a i já se vždy po odpoledni stráveném v Braníku vracím domů s úsměvem na tváři. Jen mě mrzí, že tam kvůli škole a dalším povinnostem nemohu chodit tak často, jak bych chtěla.

Kdybyste měl někdo zájem jít se tam podívat, není problém. Každá dobrovolná ruka je dobrá. Hipoterapie probíhá každou středu a neděli cca od tří hodin a mě tam tuhle neděli konečně už také uvidíte! 

Stašek